Metro rozhodně patří mezi nejoblíbenější dopravní prostředky v rámci MHD. Nehrozí v něm kolony, většinou jezdí načas, a navíc může být cestování s ním i hodně dobrodružné. Jestliže se o něm vaši mladí průzkumníci chtějí dozvědět více, určitě by měli sáhnout po knize To je metro, čéče! Najdou v ní řadu informací z podzemního světa napsaných velice zábavnou formou plnou obrázků. Více podrobností o jejím vzniku nám prozradila samotná autorka Milada Rezková
Proč jste se rozhodla napsat knihu zrovna o metru?
Možná vás teď trochu zklamu, ale nebyl to můj nápad. S projektem mě oslovil Jakub Sedláček z nakladatelství Paseka.
Jakým způsobem probíhalo získávání informací o podzemní komunikaci? Některé z nabízených sdělení jsou běžně provařené, ale jiné už jste zřejmě musela získat od odborníků. Prošla jste si během psaní metro křížem krážem?
Největším zdrojem informací pro mě byl internet. Prošmejdila jsem nespočet webů, pročetla mnoho článků. V metru mám kamaráda, který mi zařídil projížďku vedle strojvedoucího a krátkou procházku zázemím stanic. Nakonec jsem o názor a případné komentáře a připomínky požádala vedoucího archivu dopravních podniků. Potěšilo mě, že v mém textu našel jen pár nepřesností.
Kniha je hodně založená na kombinaci textu a ilustrací. Od začátku jste měla v plánu vytvořit ji v této podobě?
Paseka stejně jako mě, oslovila hned v úvodu ilustrátory Jana Šrámka a Veroniku Vlkovou. Takže s ilustracemi bylo počítáno od začátku. Já jsem pak přišla s nápadem, prokládat text průběžně i komiksy.
Jak vlastně probíhalo samotné zpracování knihy? Napsala jste nejdříve text a na jeho základě byly vytvořeny ilustrace? Měla jste možnost vyslovit svoje nápady, jak by měly vypadat?
Bylo to, jak říkáte. Nejprve jsem vymyslela vyprávěcí rámec o klukovi Kájovi a jeho dědečkovi. Mezigenerační dialog je moje veliké téma a metro se mi pro něj přímo nabízelo. Tento rámec jsem pak naplňovala informacemi o našem pražském podzemním fenoménu. Ilustrátoři reagovali na hotový text. S Honzou a Veronikou jsme od počátku byli v kontaktu, mluvili jsme o tom, jakou kdo máme představu. Například podobu hlavních postav jsme konzultovali celkem dlouho. Já chtěla dědečka, který vypadá jako Saša Pleska ze skupiny Brutus a Honza mi pořád nosil Jaromíra Hanzlíka. Nakonec jsme se ale, myslím, dobrali k bezvadnému kompromisu.
Částečně je příběh vyprávěn i komiksovou formou. Ta je určitě líbivá především pro mladší ročníky. V současné době autoři často nabízejí zajímavé informace třeba z historie ve formě komiksu. Myslíte si, že se tímto způsobem dají mladí nadchnout i pro věci, které by je normálně tolik nezajímaly?
Já mám komiks ráda a napříč všemi svými knížkami jeho prvky používám. Komiks dává čtenáři možnost na chvíli přepnout do jiného módu, nahlídnout na událost z jiného úhlu. A samozřejmě pro mě jako pro autora je to sem tam cesta, jak srozumitelně a bez dlouhých složitých opisů, vysvětlit složitější sdělení.
Zjistila jste během pátrání nějakou informaci, která vás vyloženě překvapila?
Něco absolutně nečekaného jsem nevybádala. Ale pár věcí mě přinejmenším pobavilo. Třeba, že zaměstnanci metra nám cestujícím říkají „kaštani“. Že prý se ráno po schodech z vestibulu sypeme dolů, jako když se protrhne igelitka s kaštany. A také, že ten, který ovládá soupravu metra, není řidič, ale strojvedoucí! Řidič řídí autobus, člověče!!!
Která ze stanic metra je vaše nejoblíbenější a proč?
Moje oblíbené je Náměstí míru. Mám to sem z domova kousek pěšky. Je tu sv. Ludmila, jezdí tady tramvaje číslo 22, 10 a 16, blízko je lékárna a také kultovní vinárna U Vávrů, kterou provozují moji báječní kamarádi. Jenom ty eskalátory z podzemí vzhůru jsou tu dlouhé jako týden…
Existuje naopak stanice, která se vám vyloženě nelíbí?
Nemám pro to žádný racionální důvod, ale nepreferuji jakoukoliv stanici trasy B. Béčko mi prostě nevoní. Když mám před sebou cestu Béčkem, mám pocit, že je to výlet na celý den, takže balím svačinu a pití.
Vychováváte dvě děti. Četli už knihu To je metro, čéče, případně co na ni říkali?
Svým dětem jsem o knížce hodně vyprávěla, povídala jim, o čem píši. Ale nečetli jsme ji. Přiznám se, že vlastním dětem vlastní knížky nečtu nikdy. Nevím, možná se trochu stydím. Jsem v tomhle srab. Vůbec nechci riskovat, že jim budu číst svoje geniální dílo a ony se u toho budou nudou vrtět a koulet očima J Takže moje knížky musí číst Vendelínovi se Žofkou prarodiče…Nebo děti samy, když u toho nejsem J
Neplánujete třeba napsat volné pokračování o autobusech? Případně jaké jsou vaše spisovatelské plány do budoucna?
Knížka o autobusech by byla bezva, zvážím to. Hezké plány na knížku spřádám s Jakubem Sedláčkem a Pasekou. Také s Joachimem Dvořákem z domovského nakladatelství Labyrint chystáme zajímavou věc. Obojí je zatím v začátcích, tak se mi o tom nechce moc mluvit. Každý čtvrt roku píši komiks o doktoru Rackovi do časopisu Raketa, který kreslí výborný Lukáš Urbánek. S nakladatelstvím Yinachi připravujeme interaktivní výstavu na téma naší knížky Neboj,neboj! pro Píseckou galerii Sladovna. A protože jsem si loni jako dárek ke čtyřicetinám nadělila studium v Plzni na Filozofické fakultě, tak vůbec nevím, jestli všechny ty plány zvládnu zrealizovat. Když ještě k tomu musím co nejvíc času prožít v houpací síti na milované chatě na skále nad Berounkou…
Knihu vydalo nakladatelství Paseka. Více informací a ilustrací z knihy najdete zde.
