Konečná stanice Osvětim nabízí další z mnoha příběhů, který popisuje hrůzy tohoto vyhlazovacího tábora. Přestože se věnuje jednomu z těch nejznámějších, určitě byste ho neměli opomenout. Jeho autor Eddy De Wind ho totiž začal zaznamenávat již během samotné války.
Velká část pamětníků sepisuje své memoáry o uvěznění v nacistických táborech desítky let po osvobození, díky čemuž často postrádají některé detaily a někdy jsou až příliš obecné. Není se čemu divit, logicky si nemohou na všechno vzpomenout a mozek se navíc snaží tyto negativní myšlenky v průběhu času potlačit.
Holandský lékař Eddy De Wind na nich začal pracovat již během útlaku své osoby, aby později seznámil veřejnost s hrůzami, které osobně zažil. Díky tomu je Konečná stanice Osvětim opravdu důkladným pohledem na chod Osvětimi 1. Tvůrce se rozhodl hlavní postavu pojmenovat Hans, protože nedokázal vyprávět prožité hrůzy v první osobě.
Kniha někdy působí takřka románovým dojmem, obsahuje řadu dialogů, ale zároveň i mnoho reálných faktů. Pan De Wind nebo chcete-li Hans se věnoval zejména lékařské práci, ale zažil i hodně tvrdou, téměř neúnosnou dřinu v těžkých venkovních komandech. Přesto v jeho životním příběhu najdete i naději, přátelství a lásku.
Jeho vyprávění dokazuje, že přežití bylo často závislé na pomoci od druhých. A solidarita zde naštěstí byla i přes strašné životní podmínky. Jedno slovo vám občas mohlo zachránit život nebo naopak poslat na smrt vašeho zastánce. Řada lidí v Osvětimi měla takovou odvahu, že byli ochotni riskovat vše pro téměř cizího člověka. Samozřejmě ne všichni.
Velkou roli v tomto příběhu hraje i láska. Se svou manželkou Friedel se seznámil již v tranzitním táboře Westerbork a společně byli odvezeni i do polského pekla. Zde se i přes velké nebezpečí stýkali, dávali si navzájem jídlo, a i díky tomu možná oba přežili.
Nechybí zde ani popisy lékařských pokusů, které měl na svědomí nechvalně proslulý doktor Mengele. Manželka autora byla totiž právě v bloku, kde se pravidelně konali. Odnesla to doživotní neschopností porodit potomka.
Čtenářovi je vysvětlen i systém kápů a dalších hodností, při nichž měli vězni určité výhody, které jim často pomáhali přežít. Zároveň ovšem měnil osobnost samotného člověka, že kterého se často stával tyran.
Ostatně násilí bylo v koncentrácích všudypřítomné a nemůže chybět ani v této knize. Přesto působí o malinko optimističtěji než některé jiné. Možná právě díky několika málo radostem jako byl kontakt manželkou.
Kus textu se věnuje i období chvíli před osvobozením, kdy se většina nacistů rozhodla utéct. Část vězňů musela podstoupit tzv. Pochody smrti, nemocní a jejich ošetřovatelé pak zůstali i ve znatelně vylidněném táboře. Jedná se o zajímavé popisy toho, co se v něm v tuto dobu odehrávalo. Na konci se krátce seznámíte i s pokračováním života autora po konci války. Především vás čeká odpověď na otázku, jestli přežila i Friedel a zda se opět ve štěstí setkali.
Celkově se jedná o významné dílo literatury o holocaustu zejména díky tomu, že bylo vytvořeno z bezprostředních dojmů popsaných v denících autora. Ty se ostatně vystavují po celém světě a jejich stránky můžete najít ofocené i mezi přiloženými fotografiemi.
Konečná stanice Osvětim je smutným svědectvím o hrůzách, které už by se nikdy neměly stát. Nabízejí ovšem i určité ponaučení, že když lidé stáli při sobě a pomáhali si, měli i na tomto strašném místě o něco větší šanci na přežití.
