Oblečené k tanci na sněhu je kniha s poetickým názvem, avšak přinášející hrůzná svědectví o komunistických lágrech. Hned devítka žen v ní popisuje svoje zážitky z let, v nichž přežily tvrdou práci a mučení v odlehlých ruských gulazích.
Povědomí o komunistických koncentračních táborech není zdaleka tak velké jako u jejich nacistických kolegů. Přitom v nich bylo rovněž zavřeno miliony lidí, kteří museli tvrdě pracovat, byli mučeni a řada z nich zemřela. Zřejmě nejhorší gulagy se potom nacházely v samotném Sovětském svazu (řada z nich přímo na Sibiři) a pobyt v nich připomínal opravdové peklo. Při bližším hledání ovšem zjistíte, že i o nich si můžete přečíst v řadě zajímavých titulů. Jedním z těch nejnovějších jsou právě Oblečené k tanci na sněhu od Moniky Zgustové.
Česká spisovatelka trvale žijící v Barceloně se po účasti na setkání bývalých vězňů gulagu v Moskvě rozhodla navštívit 9 žen a nechat je vyprávět o jejich nelehké životní cestě. Vyhledat je a dostat se k nim často nebylo jednoduché, ale výsledek rozhodně stojí za všechnu tu námahu.
Hrůzy gulagů
Každý z příběhů je trochu jiný. Nabízejí různá místa, zkušenosti i emoce. Musím tedy říct, že mi chviličku trvalo, než jsem se do knihy začetl. První dva zápisy totiž neobsahovaly ani tolik popisů ze samotných táborů, ale spíše cestu do nich spojenou s odporem proti systému. Právě snaha poukázat na špatnost režimu byla jedním z hlavních důvodů, proč byli někteří jedinci odesláni na nucené práce. Někdy ovšem neudělali prakticky nic a stačilo, aby byl v nelibosti některý z jejich příbuzných.
Postupně se ovšem kniha opravdu rozjede a nabídne pohled na hrůzné zážitky, které si v ničem nezadají s těmi v nacistických koncentrácích. Bolest, zloba a zoufalství je opět tady. I přesto se najdou i kladné emoce a vztahy jako je přátelství. Některé přeživší z gulagů dokonce říkají, že i kdyby mohly vrátit život, nechtěly by ho prožít jinak. Přátelství z táborů pro ně totiž bylo natolik silné, že v normálním životě podobné prý nenaleznete. Samozřejmě jsou tu ovšem i zcela opačné názory.
Významnou roli pro celé vzpomínání ovšem hrají i básně a celkově literatura. Právě knihy, případně slovy přenášené poetické výtvory sehrály velkou roli v přežití řady z nich. Přinášely jim totiž alespoň malou radost do života a naději na lepší zítřky.
Návrat do společnost
Zásadní ovšem ani zdaleka nejsou jen útrapy v gulazích. Čtenář má možnost přečíst si i o návratu do společnosti, který často nebyl vůbec jednoduchý. Některé ženy nemohly sehnat práci, lidé se na ně koukali skrz prsty, a navíc se často musely vyrovnávat i se ztrátou blízkých. Popravy totiž byly na denním pořádku. Někdy neměly ani co jíst nebo kde bydlet. Je opravdu těžké pochopit jejich pocity, jestliže si člověk tohle sám neprožil. Ostatně právě pochopení bylo jednou z věcí, které nemohli přeživší najít u ostatních lidí.
Kniha je plná emocí. Lásky i nenávisti, zloby i radosti. Jednotlivé vzpomínky jsou psané opravdu čtivou formou, takže se klidně vyrovnají románovým textům. Nachází se v nich ovšem nemilosrdné skutečnosti, které připomínají hrůznou dobu trvající mnoho let. Český čtenář možná nedokáže tolik proniknout do atmosféry tehdejšího Sovětského svazu. Přestože i u nás panovaly tvrdé podmínky, stalinistické státy na tom byly ještě daleko hůře. I přesto vás kniha postupně pohltí a nechá se zadrženým dechem sledovat události, které by se neměly dít.
Oblečené k tanci na sněhu je působivý titul, při jehož čtení možná budete dost smutní. Nedokážu nikdy pochopit, jak je to možné, že se lidé mohou k jiným lidem takto chovat. Jako k podřadnému druhu. Podíváte se ovšem do světa pro vás patrně neznámého a uvidíte i odvahu, kterou dnes už jen tak někdo nemá. Devítka silných žen totiž přežila všechny útrapy a rozhodla se o nich vyprávět právě nám všem. A já jim za to moc děkuji.
