Jedním z našich nejnovějších partnerů je nakladatelství Triáda. Momentálně pro vás chystáme recenzi na jejich knihu Povídky a příhody ze zadního domu od Anny Frankové, která volně navazuje na titul Zadní dům, vydaný v loňském roce. V rámci produkce tohoto nakladatelství ovšem vyšlo v minulosti hned několik děl, obsahujících paměti, svědectví a vzpomínky, které by neměly zapadnout. Pojďme si je představit.
Alžběta Sommerová Lefkovitsová
I vy jste v tomhle pekle? Vzpomínky na neblahé roky 1944–1945
Vzpomínky Alžběty Sommerové Lefkovitsové zachycují poslední válečné roky 1944-1945, v nichž byla autorka se svými nejbližšími stižena rasovou persekucí kvůli svému židovskému původu. Do podzimu 1944 žila rodina v Prešově poměrně chráněna díky tomu, že paní Lefkovitsová byla povoláním lékárnice, a spadala tak do kategorie tzv. hospodářsky důležitých Židů. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo vše rázem jinak.
Autorka začala zaznamenávat své zážitky až na popud svých dospívajících vnuků v roce 1986 a nejdříve je rozšířila jen mezi své přátele a známé, k prvnímu vydání došlo v roce 1994 ve Švýcarsku. Vzpomínky velmi hutným a přesným způsobem mapují život jedné rodiny na slovensko-maďarském území, popisují snahy o záchranu dětí a jejich ukrývání, rodinné poměry, osudy jednotlivých členů rodiny, pak zatčení a transport, život v koncentračním táboře Ravensbrück a poté přesun do Bergen-Belsenu a osvobození. Výrazným jejich znakem je úspornost a všude patrná snaha o přesnost.
Kniha je doplněna o bohatý doprovodný obrazový materiál z archivu londýnského válečného muzea, o časovou tabulku zaznamenávající poválečné osudy a předmluvu pro české vydání, kterou napsal autorčin syn Ivan Lefkovits.
B. Kucinski
Příběh jednoho hledání
Brazilský spisovatel, novinář a politolog B. Kucinski (nar. 1937) otevírá ve své románové prvotině z roku 2011 trauma, s nímž se brazilská společnost dosud nevyrovnala: otázku lidí, kteří z politických důvodů zmizeli během období vojenské diktatury vládnoucí v letech 1964–1985 a jejichž osud je i několik desetiletí poté stále neznámý. Román vychází ze skutečné události z dubna 1974, kdy byli z politických důvodů státními represivními složkami uneseni a posléze zavražděni autorova o pět let mladší sestra Ana Rosa Kucinski Silva, učitelka chemie na Sãopaulské univerzitě, a její manžel, fyzik Wilson Silva, oba tajní členové ozbrojené levicové protivládní guerillové organizace Národně osvobozenecká aliance (ALN).
Písmeno K., jímž je pojmenována hlavní postava románu a které tvoří i jeho název, lze chápat jako iniciálu příjmení autorova otce, polského Žida, který v roce 1933 emigroval do Brazílie. Současně je aluzí na Josefa K., protagonistu Kafkova románu Proces. Kucinského román zachycuje atmosféru absurdna panující v totalitním systému, v jehož labyrintu jedinec není schopen dobrat se pravdy a spravedlnosti. V obou dílech je jedním z leitmotivů pocit viny. Tak jako s sebou z neznámých důvodů odsouzený Josef K. vláčí nejasnou vinu, tak i K. cítí vinu za to, co se jeho dceři stalo. Vyčítá si, že jí kvůli své vášni pro jazyk a literaturu jidiš nevěnoval dostatek pozornosti, nevšiml si změn v jejím chování, neuvědomil si hrozící nebezpečí. Obviňuje se, že netušil o jejích politických aktivitách. Cítíme, že k „selhání“ K. přispěla nejen jeho intelektuální sebestřednost, ale možná i jakási vnitřní rozpolcenost imigranta, který lpí na minulosti a kultuře svých předků a není s to plně vnímat přítomnost.
José Eduardo Agualusa
Prodavač minulostí
Félix Ventura žije v chátrající vile plné knih uprostřed angolské metropole Luandy a živí se tím, že na objednávku vyrábí lidem minulosti. Jedná se o zcela seriózní podnikání a o jeho služby je nesmírný zájem. Mezi jeho zákazníky je řada známých osobností, hlavně bohatí podnikatelé, ministři, poslanci. Ti všichni už vědí, že budoucnost si umí zajistit, ale ještě by potřebovali tu správnou minulost. Věří Félixovi, který jim s nadhledem a vtipem umí doplnit a upravit rodokmen i životní příběh tak, že v nových poměrech obstojí. Jednoho dne však Félixe vyhledá neznámý cizinec a kromě příběhu chce i nové osobní doklady. Odmítá říct, kdo skutečně je, ale nabízí mimořádně štědrou odměnu. Když Félix po dlouhém váhání nabídku přijme, vůbec netuší, na jak dobrodružnou cestu mezi různými identitami, dvojníky a sny se vydává.
V příběhu, který si pohrává s tvárností paměti, různorodými identitami a překračuje tenkou hranici mezi snem a skutečností, je i mnoho narážek na nedávnou minulost i současnost Angoly, která je sama plná paradoxů.
Ačkoliv je román zasazen do konkrétní doby i místa, zabývá se i velmi obecným fenoménem paměti, historické i čistě osobní. Rozvíjí myšlenku o tom, jak zrádná je osobní paměť a jak je možné člověku, ale i skupině lidí či celému národu paměť pozměnit či vnutit. Vlastně tak velmi neotřele také předjímá jedno z výrazných témat současnosti, jímž je soupeření virtuální a materiální skutečnosti v tom, jaký obraz si člověk učiní o sobě i světě, v němž žije.
Markus Pape
Sólo Jiřího Letova
Prvorepubliková armáda si vybrala a vzdělávala Jiřího Letova, aby ho mohla jako elitního vojáka nasadit ve vedoucích funkcích svých štábů. S tímto předurčením později převzal vedení hospodářské správy protektorátních lágrů a pak i dohled nad dalšími lágry v prvních poválečných letech. Dokázal i v těchto funkcích a na první pohled tak rozdílných režimech splnit požadavky a povinnosti podplukovníka generálního štábu? O tom je tato kniha.
„Příklad Let jasně ukazuje, jak by se poměry v táborech za války utvářely, kdyby tyto nebyly mnou řádně vedeny, ale ponechány amatérskému vedení civilních úředníků, nebo dokonce nezodpovědných Němců. Každá vlastenecká organizace za války musela by usilovat o to, aby vedení táborů bylo v rukou spolehlivých českých lidí, protože zde bylo možno zachránit životy a zdraví desetitisíců Čechů.“
(Jiří Letov, 1. července 1945)
Kniha s podtitulem Život a činnost důstojníka generálního štábu a experta na lágry podle archivních dokumentů a jeho deníků představuje zapomenutou osobnost československé historie.
Leonid Pljušč
Na karnevalu dějin
Jméno Leonida Pljušče (1939–2015), významného disidenta sovětské éry, je spojováno zejména s oběťmi politicky motivovaného zneužívání psychiatrie.
Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice.
K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: „Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť jsem knihu začal hned pro propuštění z psychiatrického vězení.“ Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Současně vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu.
Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: „Vždyť je tak jednoduché prohlásit ty, co jinak smýšlejí, za psychicky nemocné.“ Důležitost boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: „Každé hnutí – ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné – mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně dospívalo ke společnému jmenovateli – k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, spolků nemůže dosáhnout svého dílčího cíle.“
Kniha je svědectvím ještě jednoho boje – zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela. Příloha, jež je nedílnou součástí knihy, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, jež adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a její dodatečně psané komentáře.
