Štěpán Kopřiva se nejvíce proslavil v akční fantastice, ale v posledních letech dává světu na vědomí, že umí napsat knihu i zcela jiného žánru. Po detektivním příběhu přichází s velice realistickým thrillerem 101 minut, odehrávajícím se v pražském metru. Po přečtení knihy budete do metra navždy vstupovat s pocitem nervozity. Více o tomto díle se dozvíte z našeho rozhovoru s autorem.
Nedávno vám vyšla kniha 101 minut pojednávající o zásahu záchranářů a hasičů v pražském metru. Proč jste se rozhodl jít zrovna tímto směrem?
Chtěl jsem si po těch posledních detektivkách, Rychlopalbě a Křížové palbě, zase zkusit něco nového – a na katastrofickém technothrilleru, tedy na jeho „čisté“ podobě, kde nejsou žádní lidští padouši, jenom průšvih zaviněný technickými příčinami, mě vždycky fascinovala taková ta nezúčastněná neúprosnost, se kterou vymknuté přírodní zákony drtí vše kolem sebe. Samozřejmě včetně hrdinů – v tomto případě pasažérů pražského metra a členů Hasičského záchranného sboru Dopravního podniku.
Jak dlouho vám trvaly přípravy na psaní a bylo obtížné zjistit si všechny informace a žargon ze světa záchranných složek?
Ani moc dlouho ne. Čímž nemyslím, že bych byl kabrňák, co má celou problematiku podzemních zásahů ležérně v malíku, pod palcem, případně v jiné části těla, spíš jsem všechny potřebné informace nasával průběžně během psaní. Můj postup byl takový, že jsem vždycky nejdřív vystavěl konkrétní situaci a způsoby, jak by ji hasiči mohli řešit, pak jsem to dal přečíst odborným konzultantům, ti mi to opřipomínkovali a schválili, já to napsal. Teprve potom jsem se posunul k další části, kde jsem pak celé kolečko opakoval. A když to takhle protočíte pětkrát, šestkrát, leží před vámi na stole hotový rukopis. Nevýhodou téhle metody pochopitelně je, že vlastní psaní trvá trochu déle než obvykle – ale já jsem nikdy nebyl žádný chrličský sprinter, takže mě to zas až tak nedrásalo.
Většina zápletky je opravdu napínavá až mrazivá. Nepřemýšlel jste během tvorby tohoto románu nad tím, jak byste se sám v podobné situaci jako obyčejný člověk zachoval? Byl byste hrdina nebo spíš měl strach?
Podle mě se člověk v tom rozhodujícím momentu, v té vypjatě krizové situaci, nestará ani tak o to, aby z toho vyšel jako hrdina, jako spíš o to, jestli má vůbec dostatek informací a zkušeností, aby se rozhodl správně a celé to ostatním ještě víc nepodělal. Což si teda klidně dokážu představit, že by se mi povedlo.
Nemůžu se nezeptat. Je tu nějaká inspirace známou sérií Metro, kterou napsal Dmitry Glukhovsky a na jejímž základě vznikla i videohra?
V tomhle vás asi zklamu, Glukhovského Metro jsem ani nečetl, ani nehrál, takže tam žádná kreativní osmóza neproběhla. Napadlo mě to úplně triviálně při jízdě metrem, v takovém tom okamžiku, který se občas přihodí každému z nás, kdy se souprava na chvíli zastaví v tunelu. Mně v ten moment došlo, že vlastně nemám ponětí, co by se přesně dělo, kdyby se už nerozjela. Takže ta knížka vznikla čistě z potřeby se dozvědět, jak konkrétně by taková záchranná operace probíhala. A říkal jsem si, že by to třeba mohlo zajímat i někoho dalšího.
Měl jste od začátku v hlavě, jak to všechno dopadne nebo se vám to vyrojilo v hlavě až v průběhu tvoření? Myslím tím zejména osudy jednotlivých postav.
Měl jsem nějakou hrubou představu, třeba právě proto jsem zasadil děj do tunelu pod Vltavu, mezi stanice Karlovo náměstí a Anděl, jelikož jsem si říkal, že by v závěru mohla hrát nějakou roli stoupající průsaková voda – ale přesně jakou, to jsem na začátku nevěděl. Vlastní psaní pak probíhalo tak, jak jsem popsal výše: konkrétní krize a dějové peripetie jsem vymýšlel postupně, vždycky v návaznosti na tom, co mi odborní konzultanti schválili a co ne. Přičemž prvním přikázáním pro mě bylo vybudovat co nejrealističtější scénář výpadku elektrického proudu v metru a z toho vyplývajících logických problémů.
Vedle spisovatelské profese máte zkušenosti i se psaním scénářů či režisérstvím. Dokázal byste si představit zfilmování tohoto díla?
Určitě – a myslím, že ta představivost nemusí být ani moc bujná. Dokonce můžu prozradit, že nějaké nezávazné nabídky na zfilmování už padly… Ale právě proto, že pár podobných zkušeností mám, umím si spočítat, na kolika překážkách se může takový převod zadrhnout. Takže nepropadám nerealistickým představám a držím se při zemi jako plně naložená vlaštovka před deštěm.
Metro je podle mě obecně nejbezpečnější pražský dopravní prostředek. Dá se to takto říci? Nebojíte se, že se čtenáři začnou po přečtení vaší knihy trochu bát jezdit pod zemí?
Já si právě naopak myslím, že „101 minut“ vlastně ukazuje, že i kdyby se v metru zřetězily ty nejkatastrofičtější představitelné průšvihy, tak ten záchranný systém, který z nich pasažéry vyseká, stoprocentně funguje. Čili já trochu paradoxně doufám, že ta kniha by mohla čtenáře spíš uklidnit než vyděsit.
V posledních letech se tak nějak odkloňujete od fantastiky. Vrátíte se k ní ještě někdy v budoucnu nebo už je pro vás uzavřeným tématem?
To nedokážu říct. Já obecně moc dopředu neplánuju a pokaždé jsem rád, když dohlédnu alespoň k nejbližšímu projektu. A někdy ani to ne. Jasně, pár nápadů na akční fantastiku ve štrozoku syslím, ale jestli se k nim někdy dostanu? To bych nebyl schopný říct ani se španělskou konverskou na haxně.
Případně do jakých dalších žánrů či námětů byste se rád vrhnul? Máte nějaký prozatím nesplněný spisovatelský sen?
Abych se přiznal, jeden mám: špionážku z českého prostředí. Přiměřeně realistickou – spíš Charles Cumming než Ian Fleming. Ale to je to samé jako s tou akční fantastikou. I kdybyste tu konversku utahovali sebevíc, rozumnou odpověď vám nedám.
Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Crew.
