Na 30. výročí Sametové revoluce nevzpomínají jen autoři literatury faktu, ale i romanopisci. Jedním z nich je Petr Čepek, kterému nedávno vyšla u nakladatelství Grada velice zajímavá kniha Sametové iluze. Najdete v ní napínavý příběh postavený na kulisách komunistické i porevoluční éry. A protože mě tento román opravdu příjemně překvapil, přináším i velice zajímavý rozhovor se samotným autorem.
Jak se z úspěšného stolního tenisty stane spisovatel? Poměrně odlišné koníčky…
Ono je to naopak. Už v první třídě jsem na dotaz paní učitelky „Čím chceš být, až budeš velký?“ namísto obligátních policajtů, kosmonautů, lékařů či hasičů odpověděl: „Je to možná hodně utopické, ale budu spisovatelem.“ Tu odpověď znám přesně proto, že si ji paní učitelka zapsala a hned o přestávce papírek ve sborovně předala mé mamince, která učila na stejné škole. Když jsem ve čtvrté třídě začínal se stolním tenisem, existovalo nejméně pět mých literárních supervýtvorů, kterými rodiče bavili návštěvy. Na druhé straně je pravdou, že když jsem počátkem devadesátých let nabízel své povídky redakcím novin a časopisů, byly zdaleka nejúspěšnější „ping-pongářské“ příběhy, jichž celkem devět publikoval časopis Stolní tenis.
Sametové iluze přesvědčivě popisují dobu za komunismu i po revoluci. Proč jste se rozhodl vložit svůj příběh do těchto období?
Jsem ročník 1960, a proto mám pod kůží pevně zarytých takřka třicet let socialismu. Zároveň uplynula třicítka let od Sametové revoluce, takže mé vzpomínky se mohou pochlubit téměř dokonalou rovnováhou. Proto se domnívám, že jsem schopen poměrně objektivně hodnotit obě daná období a pokud možno stejně objektivně je popsat ve své tvorbě. V současné době často vídám, že doba před rokem 1989 je prezentována buď jako pekelné vězení nebo naopak jako rajská zahrada s několika zanedbatelnými chybičkami, které by moudří soudruzi brzy odstranili. Obojí je nesmysl. I v nedemokratickém režimu lidé dokáží nalézat malá i velká štěstí a naopak ani sebedemokratičtější politické zřízení není zárukou všeobecné spokojenosti. Vždyť se stačí rozhlédnout například v Polsku, ve Francii, ale hlavně u nás v Česku.
Vycházejí některé situace knihy z vašich reálných zážitků? Třeba ty ze světa stolního tenisu, kterému jste se osobně věnoval na vysoké úrovni?
Nedávno jsem v Databázi knih objevil vedle docela příznivých hodnocení Sametových iluzí rovněž názor hodnotitelky s nikem „splichalka“. Ta románu udělila solidní tři hvězdičk a k tomu doplnila, že Sametové iluze jsou hartlovským spletencem bizarních vztahů stereotypních postav a nepravděpodobných situací, které je však docela zábavné rozplétat. Přitom zhruba 70 % románu vychází se skutečných prožitků, většinou mých vlastních. Velmi dobře jsem například znal pingpongářku, která byla předobrazem Lejky nebo cizinku, podle níž je zobrazena Norka Gabriela. S klukem, který později stejně jako Texler během vojny emigroval, jsem při turnajích pravidelně spával v témže pokoji. Na vlastní oči znám i děravý strop nad dámskými sprchami v holešovické sportovní hale. Z mimosportovních zážitků snad postačí zmínit, že jsem stejně jako Seržant s Texlerem kroutil základní vojenskou službu u tachovského motostřeleckého pluku nebo že jsem několik let právničil pro jednu investiční společnost, dost podobnou Datexu.
V ději se dotýkáte i tématu šikany během základní vojenské služby. Opravdu se něco podobného dělo nebo se v tomto případě jedná o smyšlenou část?
V dobách socialismu se tradovalo, že kdo nebyl na vojně, není chlap. V současné době bych druhou část toho pochybného tvrzení upravil tak, že kdo nebyl na vojně, ten její zvrácenou absurditu nemůže pochopit. Hlavně to, že o mazácké vojně všichni vojáci z povolání – od posledního rotného až k veliteli pluku – velice dobře věděli, ale tvářili se, že nic takového neexistuje. Protože jim to naprosto vyhovovalo. Zvrácený systém šikanózní mazácké vojny garantoval, že jedna polovina psychicky porobených vojáků základní služby bude bez námitek plnit veškeré rozkazy, vydané tou druhou polovinou – jen o rok starších – záklaďáků, neboli mazáků. Bohužel měli mazáci mnoho volného času na vymýšlení stále příšernějších kravin, které okamžitě testovali na svých bažantech. Viděl jsem v Tachově pupendo hřebenem až do krve i obsekávání nováčků vystřelovacím nožem. O testu na homosexuály, který se údajně praktikoval v Janovicích, jsem naopak pouze slyšel. Nejsmutnější na šikaně je však skutečnost, že z naší republiky nezmizela společně se socialismem, ale naopak například v mnoha školách bují v nejrůznějších podobách. A vedení těch škol se opět tváří, že o žádném šikanování nikdy neslyšelo.
Velice často prostřednictvím vzpomínek skáčete do minulosti hlavních postav. Psal jste knihu od začátku do konce nebo postupně podle časových období? Nebylo pro vás někdy obtížné se v tom orientovat?
Román Sametové iluze vznikal skoro dvacet let. Za tu dobu měl přinejmenším stejně tolik verzí, z nichž některé sice ctily chronologii, ale působily poněkud staticky. Jiné verze měly nejrůznějších flashbacků naopak mnohem víc. Mně se tyto varianty docela líbily, ale vyznal jsem se v nich pouze já, a proto jsem je ani nikomu raději nevnucoval. Takže pravdivé odpovědi na Vaše otázky zní: nepsal jsem román chronologicky a po dostatečně logickém seřazení jednotlivých příběhů nebyla orientace v textu až tak obtížná.
Jste šťastně ženatý a máte tři děti. Co říkala manželka a potomci na aktuální knihu Sametové iluze?
Ve všech třech dětech mám skvělou fanouškovskou podporu, nicméně vydání Sametových iluzí renomovaným nakladatelstvím Grada určitě nejvíce prožívala má manželka Kateřina, a to i přesto, že na poslední chvíli její jméno vypadlo z tiráže knihy, kde mělo figurovat mezi korektorkami. Protože manželka je pokaždé nejen první čtenářkou mých textů, ale coby vynikající češtinářka je současně první korektorkou. Třebaže jsem dostal deset autorských výtisků, odkráčela po vydání románu do nejbližšího knihkupectví, kde si knihu za plnou cenu koupila, protože si chtěla „koupit toho Čepka, co ho vydává Grada“.
Líbila se vám spolupráce s nakladatelstvím Grada, které knihu vydalo? Jak jste se k němu vlastně dostal?
Říká se, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné a také se tvrdí, že unavené štěstí sedne i na vola. U sebe bych to viděl někde uprostřed. Počátkem letošního roku jsem byl definitivně smířen s tím, že tento román je sice výborný (což mi řekli prakticky ve všech oslovených kamenných nakladatelstvích), ale není to klasická detektivka ani žádných padesát odstínů čehosi, takže z ekonomického pohledu stoprocentní propadák. Moje první velká klika byla, že moje neteř Adéla rukopis vnutila kamarádu Lukášovi z Ústí nad Labem. To byla má druhá klika, protože v Sametových iluzích hraje zrovna Ústí docela zajímavou roli. Třetí klika tkvěla v tom, že Lukáš můj rukopis nejenže přečetl, ale dokonce dokázal přesvědčit svou kolegyni Romanu, aby se na román podívala též. Úplně nejdůležitější byla samozřejmě moje čtvrtá klika spočívající v profesi Lukáše a Romany, neboť oba jsou redaktoři nakladatelství Grada. Čímž se dostávám k odpovědi na první z Vašich otázek, neboť to, co následovalo, bylo jak z nějakého snu. Neuvěřitelná rychlost a pohotovost, s jakou Lukáš a zejména Romana dokázali řešit veškeré problémy snad ještě dříve, než stačily vzniknout, perfektní vstřícný přístup vůči literárnímu nounejmovi jako já, budící ve mně pocit, že si mne snad spletli s Stephenen Kingem či Zdeňkem Svěrákem. Prostě úplná paráda, kterou bych přál každému začínajícímu literátovi. Nyní pouze doufám, že Grada na mém románu neprodělá kalhoty.
Můžete nám představit i něco jiného z vaší tvorby?
Zkoušel jsem toho docela hodně, ale zdaleka ne všechno se setkalo s příznivou odezvou. Například lídři Divadla Járy Cimrmana neskákali zrovna nadšení z mé divadelní hry Titanic, napsané v cimrmanovském duchu včetně úvodního semináře. Naopak jsem byl šetrně poučen, že epigonů jako já jim píše mnoho. Vlastně ani netuším, zda to vůbec četli. Obdobně dopadl můj exkurs na pole muzikálové, neboť libreto muzikálu o Janis Joplin odmítli hned čtyři producenti, včetně mého docela dobrého kamaráda z právnických studií. Takže nejspíš opravdu za moc nestálo. Naopak jako úspěšné mohu hodnotit koketování se žánrem fantasy, byť jen díky povídce Encyklopedie Gorgonů, která uspěla v soutěži legendárního časopisu Ikarie, v jehož jedenáctém čísle roku 2010 byla publikována. V současné době je internetovým knihkupectvím Kosmas nabízena téměř zadarmo e-kniha SNAD, obsahující sedmdesát mých kratších prací, a to včetně výše zmíněné hry Titanic, muzikálu o slavné JJ či Encyklopedie Gorgonů. Protože mám tři děti, zkoušel jsem a dodnes občas zkusím vytvářet texty pro nejmladší. Původně byly nejrůznější pohádky a říkanky o autech či koníčcích určeny pouze mým potomkům, ale pak jsem je spíše z legrace ukázal majiteli nakladatelství Triton, který nyní sem tam nějakou drobnost vydá.
Co se vám vybaví při vzpomínkách na sametovou revoluci?
Je toho spousta, ale těžko bych vybral něco nejpodstatnějšího. Snad bych jen rád připomněl, že to vůbec na nějaký samet nevypadalo. V Polsku už dávno vyhrála Solidarita, padla Berlínská zeď, úspěšní byli Maďaři, a dokonce snad i kdysi nejuvědomělejší Bulhaři, jenom v Československu a Rumunsku zůstávalo vše při starém. Kolovaly nejrůznější fámy a televize vysílala jednu dezinformaci za druhou. Mnoho lidí se obávalo, že u nás k žádné zásadnější změně nakonec nedojde a naopak si Sovětský svaz udělá v sousedních státech pořádek, hned po sesazení měkkého Gorbačova. Nakonec to všechno dopadlo dobře, takže zmíním veskrze pozitivní vzpomínku na ztichlé Václavské náměstí, kterému zpíval Karel Kryl. To mi běhal slastný mráz po zádech.
V příštím roce oslavíte kulaté 60. narozeniny. Nechystáte si jako dárek nadělit další knihu? Pracujete na něčem momentálně?
To kulaté číslo mne na jedné straně trochu děsí, protože se cítím mnohem mladší, ale na druhé straně mne motivuje do další práce. Protože se můžete cítit sebemladší, ale své tělo neošálíte a hříchy proti životosprávě se mohou kdykoliv projevit. Takže se nyní mnohem ochotněji nechám sám sebou přemluvit, abych namísto televize, internetu či příliš náruživého čtení knih jiných autorů věnoval více času vlastním dílům. Pokud vše vyjde podle velmi optimistického plánu, mohly by příští rok rozšířit nabídku tuzemských knihkupectví dokonce dvě moje knihy. Tou první je pohádková knížka Historky z Brzdína, jejíž pracovní verzi jsem nedávno odevzdal do nakladatelství Triton a stihnout by se mělo rovněž volné pokračování Sametových iluzí s předběžným označením Soukromá udání, které sice mám v současné době hotové ze tří čtvrtin, ale první verze určitě dozná během roku 2020 zásluhou chytrých doporučení z Grady celou řadu změn.
