Martin Jaroš má na svém kontě úspěšné knihy z mnoha žánrů. V minulém roce zabodoval s knihou Tary – příběh parkouristy a v letošním přichází s napínavým thrillerem Dívka ve tmě. Popovídali jsem si se samotným autorem o jeho inspiraci, rozdílech mezi psaním scénářů a knížek, a dokonce prozradil i něco o dalších chystaných dílech.
Vaše tvorba je opravdu různorodá. Na svém kontě máte knihy pro děti, díla s příchutí historie nebo životopisný příběh youtubera Taryho. V letošním roce lákáte čtenáře především na thriller Dívka ve tmě. Proč tak často měníte žánry a ve kterém jste se prozatím cítil nejlépe?
Popravdě mám rád střídání různých žánrů. Pokaždé to pochopitelně závisí od tématu, které si vyberu ke zpracování. Mám pocit, že pokaždé mě ta změna trošku obohatí a je to pro mne jakýmsi dobrodružstvím. Ani při psaní scénářů se nedržím jednoho žánru. Kdybych se měl ale vyjádřit, který z nich je mi nejbližší, tak jednoznačně tvorba pro děti a mládež. Proto, že se pokaždé snažím být pozitivní, motivovat k něčemu, co má přidanou hodnotu a k dětským formátům to jaksi patří.
Jaká kniha pro vás byla nejtěžší na přípravu a samotné zpracování?
Pravděpodobně historický román Čachtická paní – krvavý polibek, kde jsem musel dopodrobna nastudovat způsoby, dění i zvyky a celkovou atmosféru doby, ve které Alžběta Báthory žila. A pak se rozhodnout, jestli tu „zrůdnou“ šlechtičnu ponechat jejímu trestu, nebo z ní nakonec udělat „světici“, jak to ve filmu nakonec udělal Juraj Jakubisko v „Báthory“.
Pojďme rovnou k aktuální knize Dívka ve tmě. Jedním z hlavních témat je zlatokopectví. Máte k němu nějaký bližší vztah?
Popravdě jsem nijak blízký vztah neměl, byť jeden z mých strýců vystudoval geologii a věnoval se hledání drahých kamenů a rýžování zlata v potocích a řekách. Na partu „zlatokopů“ s měděnými pánvemi v rukách po kolena ve vodě jsem narazil náhodou a byl jsem náhle „políben“.
Hodně mě zaujal i koníček hlavní hrdinky Evy, která je zápasnicí v MMA. Zároveň jste do děje šikovně vložil jednoho z nejznámějších českých zápasníků s přezdívkou Terminátor. Zajímáte se o zápasy v kleci?
Postavu Evy jsem si od samého počátku představoval jako hezkou, něžnou dívenku, která se ale nebojí a umí se sama obránit. Proto mi padla do oka Fabiana Bytyqui, která splňovala všechny „parametry“ a jí jsem si v té postavě dovedl představit. Samotná bojová umění mi jako chlapovi imponují, v mládí jsem dělal pár let Aikido. Snad proto mi „gladiátorské“ prostředí není zcela neznámé. Ale nejsem povahou žádný rváč, spíše mě uspokojoval pocit větší jistoty a rovnováhy, ve spojení nejen s fyzickou zdatností, ale i duchovnem.
Vedle toho se vracíte v čase do dob temného komunismu a poukazujete na nešvary tohoto období. Především na nekalé praktiky tehdejší policie. Máte vy osobně špatné zkušenosti z doby před sametovou revolucí?
Chválabohu se mě takové praktiky vyhnuly širokým obloukem. Byl jsem asi příliš mladý a „neohrožený“. Takže mohu zřejmě konstatovat, že jsem měl tak trochu štěstí.
Zaujalo mě i samotné prostředí, kde se většina příběhu odehrává. Hlavní hrdinka nalézá tajuplnou chatrč na samotě u lesa. Nechal jste se inspirovat nějakou reálnou lokací nebo se jedná čistě o fantasii?
Stejně jak tomu bylo i u některých mých knížek, nechal jsem se inspirovat vlastním scénářem k filmu. Film měl nést název Zlatokopka, ale nepovedlo se jej nakonec z X důvodů realizovat. Proběhly však obhlídky s režisérem i kameramanem a vybrali jsme místo, které mě oslovilo natolik, že jsem do něj později děj zasadil. Takže fiktivní příběh v prostředí, které existuje.
Vystudoval jste scenáristiku a dramaturgii. Prostředí filmové společnosti a natáčení jste využil i v samotném příběhu. Asi jste v tomto případě hodně vycházel z vlastních zkušeností…
Přiznávám se. Jak jinak. Myslím, že je to přirozené a možná pak i o něco snazší, popisovat cosi, co člověk zná a v čem se alespoň jak-tak orientuje.
Jak moc se vlastně liší psaní knih a scénářů?
V zásadě dost, i když v jenom i druhém případě je stejně důležité mít ujasněný příběh, koncepci a především mít jasno, pro koho to bude a co tím chce básník říci. Technologie psaní se pak značně liší. U filmového scénáře stačí na levou stranu popsat prostředí, akci, popřípadě nějaké speciální požadavky jako například triky, a na levou stranu pak sázet dialogy jednotlivých postav, či komentář. Literatura (beletrie) je pak o něco složitější, nejenže je potřebné dosáhnout správného mixu, aby se věty dobře četly a zároveň vyzařovaly potřebnou atmosféru, kterou u filmu vytváří třeba kamera, triky, nebo zvukové efekty.
Máte načtené nějaké thrillery, kterými jste se nechal inspirovat k sepsání vlastního zástupce tohoto žánru?
Bohužel, nebo možná chvála bohu, asi poslední historický thriller, co jsem přečetl, nesl název Čachtická paní – Krvavý polibek. Historické hororové drama nahánějící hrůzu. Shodou okolností, jsem tu knihu napsal sám podle původního scénáře, který jsem dělal jako první verzí k filmu Báthory. Jinak běžně si pročítám a prolistovávám knížky co má doma rozečtené manželka. Tu a tam přelouskám nějakou detektivku.
Poslední dobou totiž nějak nenacházím dostatek času na čtení beletrie. Není tomu jako kdysi, kdy jsem četl hodně a v podstatě vše. Dnes jsem rád, když stihnu přečíst knihy svých kamarádů. Jinak pouze nějakou faktografii, nebo cestopis, když se potřebuju se odreagovat.
Co chystáte na příště? Horor, fantasy nebo literaturu pro ženy?
Tak dobře, poodkryju pokličku autorského hrnce. Poté co dokončím autobiografickou knihu o Adamu Ondrovi, mám v plánu dvě knihy. Jako první bude zřejmě již nasmlouvané historické krimi Relikviář svatého Maura, pak thriller právě z prostředí MMA, kterého název ale prozatím neprozradím …
