Zmizení Sáry Lindertové je rozhodně jedním z nejzajímavějším young adult titulů v Česku. Jeho autorka Kateřina Šardická za něj sklízí zasloužené ovace a navíc je obrovským příslibem do budoucna. Vždyť se jedná teprve o její debut. O své knize, vítězství v literární soutěži i dalších projektech se rozpovídala pro naše stránky.
V letošním roce jsi u nakladatelství Fragment vydala svůj první román Zmizení Sáry Lindertové. Pomohla ti k tomu i literární soutěž Hvězdy inkoustu, kterou jsi vyhrála. Doporučila bys tedy všem začínajícím autorům účastnit se podobných soutěží nebo je podle tebe lepší vydat knihu nezávisle na nich?
Asi je to velmi individuální rozhodnutí. Chápu, že někoho může při psaní soutěž naopak svazovat, protože je třeba myslet na určité zadání, rozsah a mantinely, které je třeba splnit. Na druhou stranu já osobně zastávám teorii, že je to nejsnazší cesta. Když máte hotový rukopis, čeká vás obvykle nekonečné kolečko nabízení, prodávání oslovování nakladatelství a nekonečného čekání na nějakou odpověď. U soutěží máte záruku, že se rukopisům bude někdo věnovat téměř okamžitě, což znamená, že víte relativně brzo, na čem jste. Nejsem úplný zastánce samizdatu, kdy knihy neprojdou vůbec žádnou redaktorskou prací. Chápu, že je to pro některé autory záruka největší volnosti, nicméně nezaručí vám to odstup od vlastní práce a ten je velmi důležitý. Soutěž je prostě ten nejsnazší způsob, jaký si můžete zvolit.
Tvůj debut v sobě míchá několik žánrů. Jedná se vlastně o takovou fantasy detektivku v young adult kabátku. Ke kterému druhu literatury máš ty osobně nejblíž?
To se velmi liší. Jako autorka mám nejblíž k fantasy, protože mě baví zkoumat jeho hranice a hrát si s nimi. Detektivka byla pro mě docela nové území a hodně jsem se s tím v sobě prala. Jako nejtěžší se ukázalo cílení na young adult čtenáře. Byla to podmínka soutěže a z vlastní vůle bych se do toho nepustila – sama jsem z toho žánru čtenářsky vyrostla a popravdě jsem mu ani nikdy příliš nefandila, vždycky jsem tíhla ke klasické beletrii a přeskočila od dětských knih k těm pro dospělé velmi brzy. Jako čtenář mám ale ráda zdravou kombinaci všeho – baví mě současní autoři i témata, jednu dobu jsem (ostatně jako všichni) četla nespočet severských thrillerů, snažím se dávat šanci české i překladové literatuře stejnou mírou. Ale jsem opravdu velký milovník gangsterek a v podstatě čehokoliv, od čeho se nedokážu odtrhnout.
Při čtení tvojí knihy jsem si okamžitě vzpomněl na populární trilogii Metro, kterou napsal ruský spisovatel Dmitry Glukhovsky. A to nejen kvůli samotnému námětu, ale i podobně strašidelné atmosféře. Četla jsi jeho knihy? Našla jsi u nich podnět k sepsání vlastního příběhu?
Četla jsem je před lety, ostatně Glukhovsky není první ani poslední autor, který je metrem fascinován. Podnět pro sepsání jsem při čtení určitě nedostala, ale nemůžu odpřisáhnout, že mi někde hluboko v hlavě nezakořenila nějaká myšlenka. A to mě na psaní baví nejvíc, každá kniha, co přečteme, každý film, co vidíme, každá historka, co vyslechneme, se ukládá někde uvnitř a jednoho krásného dne se prostě pospojují dohromady a výsledkem je nějaká inspirace pro psaní. Alespoň doufám, že takhle fungují i ostatní autoři. Je hrozně těžké určit, kde se inspirace bere. Prostě je! A díkybohu za to.
Jak se to vlastně stane, že obyvatelka Brna píše o Metru? Inspirovalo tě i to pražské?
Popravdě ne, bylo to to londýnské. Před nějakým časem jsem při psaní docela jiného příběhu odehrávajícího se zčásti v Londýně, věnovala poměrně dost času rešerším tamního podzemí a zkoumání opuštěných stanic metra. Jednu z nich jsem pak použila jako kulisu pro pár kapitol, ale byla jsem přesvědčená, že stojí za to se k tomu někdy zase vrátit a věnovat se tomu pořádně. Což jsem se Sárou pak udělala. Takže za to nemůže tak docela Praha, ale kupodivu Londýn, kde je metro starší, děsivější a upřímně mě fascinuje pokaždé, když tam mám cestu.
Atmosféra je chvílemi opravdu až hororová. Záměrně se snažíš čtenáře i vystrašit nebo to prostě vzniklo samo během psaní?
Pokouším se do postav vžít co nejlépe a popisovat okolní svět jejich očima tak, jako by byl skutečný. I když metro zbožňuju, ocitnout se opravdu uvězněná hluboko pod povrchem a sama, jsem kompletně ztracená a vyděšená. Některé situace vznikly naprosto spontánně, jiné jsem na čtenáře samozřejmě narafičila záměrně. Myslím, že je nejlepší kombinovat obojí. Občas jsem sama překvapená, co ze mě vypadne.
Kterou z postav sis během psaní nejvíce oblíbila, a která tě naopak někdy štvala?
Do určité míry se to dá říct asi o všech, každá měla svoje světlé a stinné stránky a to i ty knižní. Takže jsou pasáže, kdy jsem s některou z postav a jejím jednáním úplně nesouhlasila, ale věděla jsem, že je důležité pro její vývoj nebo posun v ději. Mile mě překvapilo, jak moc mi sedlo psaní Richarda Ehlera, policisty, který Sářino zmizení vyšetřuje. Byť je z postav v knize nejstarší a mně věkově nejdál, vžila jsem se do něj mnohdy líp, než do jednadvacetiletých studentů.
Mezi tvé koníčky patří i filmy na 35 mm páse. Vystudovala jsi teorii a dějiny filmu. Objeví se někdy v budoucna tato témata i ve tvých knihách?
Nikdy neříkej nikdy, nicméně nejsem si jistá, zda jsou promítačky a staré kopie dostatečně atraktivní i pro čtenáře. Je to velmi specifické prostředí, upřímně fascinující a určitě by si zasloužilo nějaký vlastní román. Nakonec možná nejsem tak daleko od toho, aby některá z mých příštích postav film minimálně studovala. Koneckonců Oliver ze Zmizení Sáry Lindertové je taky knihovník, což je obor, který jsem studovala na střední škole. Vlastně ty postavy už svými koníčky tak trochu týrám.
Co tě vlastně víc baví, pracovat okolo filmu nebo psát knihu?
Jsou dny, kdy převažuje jedno a dny, kdy to druhé. Obojí je skvělé a obojí náročné, byť jiným způsobem. Práce v televizi s sebou nese hodně stresu a časové náročnosti, je to jako nekončící jízda na horské dráze. Většinu času máte všechny končetiny ve vzduchu, řítíte se a řvete a doufáte, že to není váš konec. A pak jsou ty krátké pauzy mezi tím, kdy vozík jede pomalu, rovně a vy se kocháte okolím – a tehdy je čas psát knihu a utíkat k ní. Baví mě obojí, ale vzhledem k tomu, že píšu déle, není tajemstvím, že psaní je moje upřímná láska. Akorát vám nikdo nikdy neřekne, že tahle horská dráha je občas mnohem horší a připomíná jízdu domem hrůzy.
Už v současné době píšeš další román? Můžeš něco prozradit o nejbližších plánech?
Odpovídám pořád stejně, ale situace se nemění. Ano i ne. V současnosti bych velmi ráda věnovala co nejvíc času práce s mým kamarádem Kurtem van der Baschem. Tvoříme spolu komiks, který je plný magie, hrozně moc se těším, až ho budeme moct ukázat. On kreslí, já píšu. Ale jsem hrozně pomalá! Nějaké plány na další román mám. Některé z nich jsou velmi skromné a drobné. A jeden velký, který obnáší roky práce a výstavby vlastního světa, zatím odkládám. Ještě pořád z něj mám strach a respekt. Doufám ale, že se nebudu bát příliš dlouho.
