Johana Fundová pochází z Prahy a narodila se v revolučním roce 1989. Díky tomu zažila jako dítě šťastná devadesátá léta, která byla ve znamení znovuobjevené svobody a kulturního rozmachu. O tehdejších neřestech i radostech se nejdříve rozhodla informovat prostřednictvím sociálních sítí, kde založila stránky Pure devadesátky. V letošním roce své nabité poznatky vydává v tištěné formě pod názvem Devadesátky. Více podrobností o samotné knize a jejím vzniku nám prozradila v našem rozhovoru.
Jakým způsobem kniha vznikala? Napsala jste nejdříve svůj text a poté oslovovala ostatní nebo to probíhalo tak nějak současně?
Když jsem začala psát knihu, už rok a půl existovala má facebooková a instagramová stránka Pure devadesátky. Díky tomu jsem měla v podstatě hotovou rešerši různých konkrétních fenoménů, což mi při psaní knihy ulehčilo práci. Začala jsem kapitolami o televizi a o gastronomii. Během psaní těchto prvních kapitol jsem si uvědomila, že by kniha neměla být psaná jen mým pohledem, protože jsem v devadesátkách byla dítě. Rozhodla jsem se, že oslovím lidi, kteří v té době byli dospělí. Proto jsem například do kapitoly o televizi kontaktovala tehdejší populární televizní moderátory. Potom už to probíhalo současně – pracovala jsem na kapitolách a zároveň jsem oslovovala různé lidi a následně jejich texty editovala.
Podle čeho jste vybírala seznam lidí, kteří napsali své vzpomínky?
Primárně to museli být lidé, o kterých jsem předpokládala, že jsou schopní napsat čtivý a ucelený text. Chtěla jsem totiž, aby tyto vzpomínky na 90. léta byly formou jejich autorských textů a ne formou rozhovorů. A ono se to nezdá, ale napsat dobrý text vyžaduje hodně času a literární nadání. Většinou mě konkrétní lidé napadali u psaní jednotlivých kapitol. Když jsem například začala pracovat na kapitole o technologiích, bylo mi jasné, že by tam měl mít svůj text třeba Ondřej Neff, protože stál za zrodem prvního českého internetového deníku Neviditelný pes. Nebo když jsem psala kapitolu o novinách a časopisech, napadlo mě, že by bylo skvělé, kdyby v této kapitole měl svou vzpomínku Petr Schönfeld, který u nás zakládal bulvární plátek Blesk. Je ale pravda, že u pár jednotlivců jsem dopředu nevěděla, do jaké kapitoly je zařadím – čekala jsem, na co bude zaměřený jejich výsledný text. Příkladem je třeba skladatel Jan Vodňanský.
Trochu mi chybí nějaké významnější jméno ze sportu (Jágr, Hašek) nebo politiky. Pokoušela jste se někoho oslovit, ale odmítl vás? Jaká vlastně byla úspěšnost v oslovení jednotlivých vyprávějících?
Sportovci jsou právě tím příkladem osobností, které sice mají výjimečný talent (v tomto případě na sport), ale těžko bych po nich ve většině případů mohla chtít nějaký literární výkon. Což není nic špatného, já zas umím psát, ale jsem naprosté dřevo na sporty. Určitě by mnozí z nich souhlasili s rozhovorem, ale jak už jsem říkala, já nechtěla v knize využívat formát rozhovorů. Co se týče politiků, tak některé jsem se snažila oslovit, ale bezúspěšně. Ale ani jsem se o to v tomto případě nějak víc nesnažila, protože politika není stěžejním tématem knihy. Primární pro mě byly kulturní tváře, důraz jsem kladla třeba právě na televizi. Dohromady jsem oslovila kolem 50 – 60 osobností a publicistů, u kterých jsem měla pocit, že by se jejich textová vzpomínka mohla do knihy hodit. Nakonec je v knize 34 autorských textů. Někteří odmítli kvůli časové tísni, například sportovní moderátor Robert Záruba.
Publikace obsahuje i řadu fotografií. Pocházejí všechny z vaší sbírky nebo jste je dostala od fanoušků?
Strávila jsem hodně času obepisováním různých firem, zda by mi do knihy neposkytly nějaké své dobové fotografie z Česka – například McDonald’s, Coca-Cola nebo IKEA. Spousta firem byla ochotných a fotografie mi poskytly. Nějaké snímky jsme s nakladatelem kupovali z ČTK – zpravidla ty, na kterých se nacházejí politici a známé osobnosti. Někteří fanoušci Pure devadesátek mi posílali fotky svých sbírek devadesátkových artefaktů a v neposlední řadě jsem také procházela staré časopisy, abych v nich hledala zajímavé dobové reklamy, inzeráty a podobně. Chtěla jsem, aby kniha byla obrazově zajímavá, takže sběr vizuálních materiálů nakonec zabral poměrně hodně času.
Objevila jste při práci na knize i nějakou zajímavost, která vás vyloženě udivila?
Když už jsme u sběru těch vizuálních materiálů, tak mě překvapilo, kolik věcí z devadesátek si lidé stále schovávají a mají je doma. Zejména během léta, tedy v sezóně ježdění na chaty a chalupy, mi každý den od nich přicházely různé fotky artefaktů z 90. let. Tím jsem byla potěšena. U rešerše devadesátkových fenoménů mě překvapilo třeba to, že rychlovarná konvice se stala hitem vánočních dárků v polovině 90. let. Bývala bych si tipla, že tu byla rychlovarná konvice rozšířená už před revolucí. Co se týče autorských textů, tak jsem byla překvapena textem od Slávka Boury, který se poměrně otevřeně rozpovídal o tehdejším televizním zákulisí. Nečekala bych, že bude tak upřímný. Nakonec je to podle mě jeden z nejzajímavějších textů v knize.
V textu trochu zdůrazňujete fakt, že výchova byla tehdy daleko volnější – rodiče nemohli kontrolovat své děti mobilem, méně se dbalo na zdravý životní styl. Ale to je dobře, že jsme dnes opatrnější, ne?
Tahle tematika asi nejde tolik zevšeobecňovat – někdo chce být v rámci výchovy opatrnější více a někdo méně. Já sama děti nemám, takže těžko říct, jak budu ve výchově postupovat já. Ale myslím, že děti přece jen potřebují alespoň trochu nějakou volnost, aby mohly zažívat různá dětská dobrodružství, na která pak vzpomínají v dospělosti a vlastně celý život. Když tu volnost nebudou mít a když budou mít pocit, že jsou neustále kontrolované, tak se jim pak nemůžeme divit, že chtějí sedět maximálně tak doma u počítače a dobrodružství zažívat prostřednictvím sociálních sítí nebo třeba online her. Starší generace je často naštvaná, kolik času děti tráví u mobilů, ale zároveň jim nedají dostatečnou volnost – hlídají je na každém kroku. A to právě prostřednictvím mobilů, což je vlastně paradoxní.
Kniha se hned od začátku velice dobře prodává a v mnoha obchodech byla dokonce téměř okamžitě vyprodaná. Překvapilo vás to?
Ano, byla jsem příjemně překvapena, že je o knihu takový zájem. Ale dala jsem si na ní opravdu záležet, tak to je pro mě v podstatě odměna za všechen ten čas, který jsem přípravě knihy věnovala. Nakonec vyšla v menším nákladu, než jsme se s nakladatelem na začátku domluvili, takže se to teď vyřešilo dotiskem, který by měl být hotový na začátku prosince. Kniha je podle mě naprosto skvělým a nostalgickým dárkem pro každého, kdo v devadesátkách vyrůstal, takže jsem ráda, že se dotisk stihne před Vánoci. Aktuálně je k dostání ještě například na e-shopu Luxoru, případně je nejlehčí variantou si ji objednat na e-shopu Albatros Media, přičemž kniha dorazí domů ihned po dotisku.
Psala jste i o některých věcech, které vás osobně zcela minuly?
Ano, třeba v kapitole Erotika jsem si logicky nějaké faktografické věci musela zjišťovat, protože jsem se v dětství nezajímala například o prostituci v Dubí. Ale i tak jsem se snažila věnovat především fenoménům, které si pamatuji – třeba i prostřednictvím zpravodajství v televizních zprávách, které jsem i v dětství ráda sledovala. Také jsem si musela nechat trochu poradit třeba u počítačových her. Ač jsem je také hrála, tak jsem si nebyla jistá, na které se primárně v textu a v obrázcích zaměřit.
Byli v devadesátých letech nějaké trendy, které se momentálně vracejí zpět na výslunní?
Devadesátky jsou celkově nyní na výsluní, je to teď populární retro vlna. Zajímavé je, že když jsem si v roce 2017 založila facebookovou stránku Pure devadesátky, tak to tak ještě nebylo. O devadesátky se v tu dobu ještě nikdo moc nezajímal, teď je to naopak. Nejen, že to je populární téma pro novináře, ale devadesátkami žije i mladší generace, která je nezažila. Je to vidět zejména v obchodech s módou. Teenageři – tedy generace devadesátkami nepolíbená – si rádi kupují třeba ledvinky nebo džínové bundy.
V pracovním životě se věnujete online marketingu a sociálním sítím. Z vašeho pohledu tedy musí být jejich příchod kladným přínosem, ne?
Když řeknu, že sociální sítě mají svá pozitiva a negativa, tak asi neříkám nic, čím bych objevila Ameriku. Ano, mě sociální sítě baví, koneckonců jsem si kvůli tomu před lety založila Pure devadesátky. Ale zároveň mě baví všechny „analogové“ nebo „offline“ věci, jako jsou tištěné časopisy, vyvolané fotografie. Zkrátka mám ráda zábavný obsah a je jedno, jestli prostřednictvím Instagramu, časopisu nebo třeba seriálu.
Na závěr otázka, kterou už jste určitě mnohokrát dostala. Bude nějaké pokračování?
Už mám vytipované některé konkrétní fenomény, které se objevily po miléniu a které si rozhodně budeme pamatovat i za 10 let. Ale chce to podle mě ještě chvíli času, aby to vše správně vykrystalizovalo a ukázalo se, co tehdy bylo klíčové a co nám uvízne v paměti další desetiletí. Takže je možné, že jednou zmapuji i období nultých let nového tisíciletí.
