Titul s názvem Mukl přináší silný příběh mužů, kteří přežili velice násilný výslech a následně i několikaleté věznění v komunistických pracovních táborech. Petra Čeřovská v něm popisuje životní úděl svého dědečka a jeho bratra. Nakolik ji jejich osud zasáhl a jak vlastně samotná kniha vznikala se dozvíte z našeho rozhovoru.
Kniha Mukl je inspirována životním příběhem vašeho dědečka, který strávil roky svého života v pracovních táborech při uranových dolech. Jedná se čistě o reálné zážitky rodiny Hanušů nebo pocházejí některé části od jiných pamětníků (například týkající se chodu jednotlivých zařízení apod.)?
Kniha Mukl je z převážné části založena na skutečných zážitcích mého dědečka a jeho bratra Stanislava. Ale protože v době psaní knihy nebyl už ani jeden naživu, bylo třeba některé informace doplnit. Tyto informace, včetně historických dokumentů, které kniha obsahuje, jsou od paní Blanky Čílové, celoživotní přítelkyně mého dědečka a bývalé předsedkyně KPV pobočky Nová Paka, která byla rodu Hanušů velmi blízká. Po více než šedesát let jej provázela a byla mu velkou oporou.
Ještě před nástupem na tvrdou práci si ovšem musel on i jeho bratr projít velice surovými výslechy. Podrobnosti o nich vám vyprávěl přímo on? Jak jste se cítila, když jste zjistila, že vašemu dědečkovi někdo takto ubližoval?
Můj dědeček na tuto etapu svého života jen velmi nerad vzpomínal. O výsleších (z pochopitelných důvodů) nikdy nevyprávěl do nejmenších podrobností. I tak mu často docházela slova, což bylo vlastně všeříkající. Z jeho vypravování jsem si vytvořila představu o tom, jak to u výslechů probíhalo a toho jsem se také při psaní knihy držela. Nechtěla jsem však zůstat „jen“ u strohého výčtu estébáckých výslechových praktik, který byl sice sám o sobě dost hrůzný, ale chtěla jsem zajít ještě o něco dál a pokusit se čtenářům co nejvíce přiblížit, jak takové výslechy probíhaly. Ne všechno se mi však podařilo popsat. Z dědova vyprávění znám i takové „zážitky“ od výslechu, na jejichž popis jsem si netroufla, a proto se v knize neobjevují. To jsou prostě věci, které normální člověk nemůže pochopit!
Mluvila jste někdy i přímo s některým z lidí, kteří vedli výslechy nebo dělali dozorce vězňům? Případně na co byste se jich zeptala, kdybyste k tomu měla možnost?
Tu možnost jsem, bohužel, neměla. Ale kdybych ji měla, zřejmě bych se zeptala na tu stejnou otázku, kterou si kladli vesměs všichni vyslýchaní: Kde se v druhém může vzít tolik nenávisti vůči člověku, kterého nikdy předtím neviděl. I můj děda často říkával, že nikdy nepochopil, jak ho mohl někdo, kdo ho viděl prvně v životě, téměř umlátit k smrti.
Navštívila jste vy osobně během psaní místa, kde se tábory nacházely?
Největší část knihy Mukl vznikla v době koronaviru, tedy v době, která cestování po republice nebyla příliš nakloněna. Ale před několika lety jsem navštívila tábor Vojna u Příbrami. Pocity, které na těchto místech člověk zažívá, jsou velmi zvláštní. Přirovnala bych je asi k tomu, když jsem jako malá byla na školní exkurzi v Terezíně. Taková místa mají svou specifickou a nezapomenutelnou atmosféru. Jako by na vás dýchlo všechno to lidské utrpení, které je s nimi neodmyslitelně spojeno. Stačí si jen představit, co se tam dělo, a mně osobně běhá mráz po zádech.
Většina z těch, kteří takto mučili často nevinné občany se nikdy nedočkala nějakého potrestání. Je podle vás chybou, že se po roce 1989 nestíhalo více komunistů a neřešily mnohé jejich zločiny?
Ano, podle mě to je obrovská chyba. Myslím, že pro vypořádání se s vlastní minulostí to bylo důležité. Je to stejné jako u jakéhokoliv jiného zločinu, který zůstane nepotrestán. Takový akt snižuje důvěru lidí v naše zákony a ve spravedlnost, což si myslím, je do značné míry problém i dnešní doby. Z dědova vyprávění si vybavuji ještě jeden fenomén, o kterém si myslím, že byl mezi mukly velmi rozšířený. Bývalým politickým vězňům se nejednalo o pomstu, ani nechtěli, aby jejich trýznitelé skončili za mřížemi. Šlo jim pouze o to, aby se na tyto lidi ukázalo a řeklo se: „Ano, to byli oni. A dělali to a to…“ To považovali za dostatečný trest.
Zatímco nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborům se věnuje obrovská pozornost nejen v literatuře, komunistické lágry ani zdaleka nedostávají tolik prostoru. Troufám si tvrdit, že většina lidí o nich příliš mnoho informací nemá. Čemu to přisuzujete?
To je těžké říci. Každá problematika má svoje a tato zvěrstva je obtížné srovnávat, stejně jako najít důvod, proč se lidé více zajímají o holocaust, když počet obětí komunismu mnohonásobně převyšuje oběti holocaustu. Osobně si myslím, že jedním z důvodů je, velmi zjednodušeně řečeno, že šoa má daleko lepší „PR“. Je to stále živé a diskutované téma. Jsou organizovány přednášky, semináře, oběti holocaustu mají řadu památníků a stále si je připomínáme – v knihách, z nichž se mnohé staly bestsellery, dokumentech i hraných filmech. Toto téma asi rezonuje v lidech daleko více a pravděpodobně přitahuje větší pozornost. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale podle mě je to nejspíš vlivem „průmyslové“ likvidace lidí v plynových komorách, která může být svým způsobem fascinující, stejně jako preciznost, s jakou Němci likvidaci prováděli. Tím samozřejmě nechci snižovat utrpení lidí v pracovních táborech, ale kdybych měla soudit podle sebe, i pro mě bylo téma holocaustu „přitažlivější“. A protože si myslím, že je problematika protikomunistického odboje svým způsobem nedoceněná, snažila jsem se ji přiblížit na příběhu svého dědy a, pokud možno, se alespoň malou měrou přičinit o to, aby se dostala do širšího povědomí. Tomu by mohla napomoci románová forma, kterou jsem při psaní knihy zvolila.
Myslíte si, že je možné, aby se podobné věci někdy v České republice opakovaly?
To je velmi těžká otázka. Já pevně doufám, že ne, ale na druhou stranu, po válce si také nikdo nemyslel, že by mohl jeden totalitní režim vystřídat další. A když se stalo a přišly na řadu represe a následně politické procesy, ani tehdy se odsouzení příliš nezaobírali výší svého trestu. Šlo jim jen o jediné, aby nedostali trest absolutní. Odsouzení na pět nebo na dvacet let mělo v podstatě stejnou váhu, protože nikdo z odsouzených nevěřil v trvalost takového režimu. Věřili, že „to“ musí co nevidět „prasknout“. Jenže na ono „prasknutí“ čekali dlouhých 40 let a někteří se ho ani nedožili.
O čem budou vaše další knihy? Vrátíte se ještě někdy k tomuto tématu?
Ráda bych se k této tématice ještě jednou vrátila. Chtěla bych napsat knihu o postavě, která se objevuje v Muklovi a hraje v jeho životě významnou roli. Doufám, že se mi to podaří, protože je to člověk, jehož životní příběh by měli lidé znát.
Děkujeme za rozhovor. Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Grada.
