Není to čtení na jeden zátah. Je to klenot, který nutí obdivovat jednotlivé fragmenty a každému věnovat kus času. Tu více, tu méně. Tu stačí jeden odstavec, tu stačíte na celou kapitolu. Pocity rozpínají člověku duši i tělo a chtě nechtě se i díky černobílým fotografiím noříme do doby, která už je dávno pryč. Naštěstí – vzpomíná se tu na koncentrák. Bohužel – vzpomíná se tu očima Arnošta Lustiga.
To byl Arnošť Lustig… A co s ním zažil a co zapsal František Cinger. Tak abych byla spravedlivá, vzpomíná se tu očima Františka Cingera, ale kdyby mi někdo řekl, že ta knížka jen tak vysublimovala ze vzduchu, budu mu věřit. Je to jemné pohlazení, zpola dokument, zpola zpověď, vše tak citlivě napsáno a složeno dohromady společně s fotografiemi, že velmi často zapomínáte na to, že tu byl nějaký autor, který to vše měl na starost.
Jako by se snesla z nebe.
Je to talent, takto zpracovat život jednoho neobvyklého člověka do knihy. A to i přesto, že jeho první reakce autora na žádost „ty o něm musíš napsat knihu!“ zněla „ty ses zbláznil, já mám teď tolik práce…“ Ale roky přešly, čas dozrál a s ním i to, co mělo dozrát.
Co slovo, to skvost
Co zážitek, to něco tak hluboce oslovujícího, že máte chuť se o tom rozpovídat jinde. Víte, je kniha, ve kterém jsem četl, že….
Arnošt Lustig byl nesmírně silný člověk, poučený o osudu jednotlivců i celku. Prožil život, o který se podělil, psal knihy, které nezamýšlel, ale osud mu je dal do cesty. Neměl na vybranou. Ani se svým osudem lidským, ani s tím spisovatelským.
Snad poslouchal to, co po něm život chce, snad pokorně bral to, co mu bylo nabízeno, byť to mnohdy nebylo nic pěkného. Ale ze všeho vyšel silnější a moudřejší.
„V Auschwitz-Birkenau jsem čekal čtyři neděle v karanténě, až mě zplynujou. Nedošlo k tomu, protože plynovali maďarské Židy. Každý z nás, kdo přežil lágr, přežil proto, že místo něho zabili někoho jiného.“
Zážitky z lágru patří k těm nejsilnějším v knize. Věci, na které by se nemělo zapomínat, obrovské zrcadlo lidské bezmoci a na druhé straně nelidské krutosti. Pozorný čtenář, který se nechá pohltit celou atmosférou, čte i mezi řádky. Jak každá životní etapa posilovala část srdce Arnošta Lustiga, jeho moudrost a logické uvažování, ale jak s každou ranou také rostla bolest v srdci, taková, která tam zůstává již napořád. Nějaká malá část v člověku vždy postupně tímto zažíváním křehne. Něco přežije, ale jen proto, že něco jiného je zabito. Snad odtud pramení síla Lustigových děl, jejich nadčasovost – a taková je i tato kniha. Citlivým povídáním o velikánovi české literatury. Okem přítele, často ústy samotného pana Lustiga.
Kniha je proložena černobílými fotografiemi, které jsou vždy na správném místě a text s nimi ještě více ožívá. Atmosférou, moudrou, ponurou, historickou i nadějeplnou. Jako když listujete rodinným albem a vzpomínáte. Cítíte jeho úctu k mamince, i ten sladký pach vzduchu v koncentračním táboře. Procházíte jeho první dny, ale s autorem knihy i dny poslední a dny, které následovaly po nich. Ponurost, vůně podzimu.
Obrázky máte, vzpomínky si přečtete, jako krásný černobílý film v hlavě. Vývoj lidského osudu, který rozhodně nebyl předvídatelný notně promíchaný s židovským tématem, které jeho osud tolik ovlivnil, o kterém tolik psal. A to jsou věci, které zaslouží být psány i do nových knih, protože neradno na ně zapomínat.
Toto je rozhodně kniha, na kterou nelze zapomenout.
O autorovi: František Cinger je literární historik, publicista, často se zabývající životopisy slavných (Jan Werich, Jaroslav Ježek, Arnošt Lustig, Jaroslav Seifert), s nesmírně jemným citem pro životní osudy.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2019, www.eminent.cz
