Mezi pakárnou a službou vlasti je publikace věnující se jednomu z velkých strašáků některých (nejen) českých občanů před rokem 1989 – základní vojenské službě. Jiří Hlaváček se pohybuje mezi lety 1968 – 2004 a důkladně rozebírá všechny souvislosti, negativa i významy vojny.
Povinná vojenská služba odtrhávala chlapi z jejich rodin po desítky let. Dnešní mladá generace si asi úplně nedovede představit, jaké to bylo pro čerstvé ženáče, otce nebo mamánky, když museli na dva roky odejít často na poměrně vzdálené místo. Pro někoho to mohlo být určité dobrodružství, věc, která z člověka udělala chlapa. Pro jiného se tyto léta staly naopak utrpením.
Jedním ze základních stavebních kamenů knihy je totiž šikana a tzv. mazácká vojna. Ta probíhala ve velkém zejména v době socialismu. Spočívala v tom, že když si člověk odsloužil část vojny, stával se mazákem a po její zbytek za něj noví vojáci dělali nějaké práce, často jim posluhovali a někdy se dokonce stávali terčem mlácení a jiných fyzických napadením. To vše často probíhalo s nepsaným souhlasem vyšších míst.
První otázka, co mě napadá: „Proč si to nechali líbit a nenahlásili to“? Mohlo by to potom být ještě horší a beze srandy by jim šlo o zdraví. Působí to neskutečně, ale tak to prostě bylo. Autor tyto události popisuje poměrně odborným výkladem, do něhož jsou přidány svědectví samotných pamětníků.
Právě vzpomínání těch, kteří si to všechno prožili, bude pro mnohé nejzajímavější. Dozvíte se díky nim i o tzv. povyšování. Jednalo se o rituál, při němž právě mladí zobáci přestupovali mezi mazáky. I tento proces byl často o násilí – dostávali totiž páskem nebo kládou přes zadek.
Je pro mě těžko pochopitelné, proč právě vojna byla místem, kde se šikana odehrávala takto ve velkém. Kdo s tím první přišel. Jasně, říká se, že dělala z kluků chlapi. Ale tímto způsobem bychom si to asi nepředstavovali.
Nejedná se ovšem o jediné téma této publikace. Jedním z dalších je i přístup k ženám, odloučení od manželek nebo různá sexuální dobrodružství. Být dva roky bez fyzického kontaktu s ženou bylo pro většinu stresující. Takže si to někteří řešili po svém. A byla to občas slušná jízda.
Pro někoho hodně zajímavý bude výklad o vykreslení vojenské služby pomocí filmu. Nechybějí zde Černí baroni, Copak je to za vojáka nebo Tankový prapor. Jak hodně se jednotlivé snímky shodovali s realitou ponechám na jiných, často ovšem samozřejmě byli dosti zkreslené.
A potom je tu otázka: „Ztracený čas, který z tebe udělá chlapa“? K čemu všemu mohla sloužit vojna, jaký měla význam? Pro někoho možná žádný. Pravdou ovšem zůstává, že mnozí se na ní naučili disciplíně či pořádku. Někdo si na ní našel kamarády na dlouhé časy. Jiného mohla inspirovat k jeho životní kariéře.
Celá publikace je pojatá jako studie a doplněná o již zmíněná svědectví. Ty se často rozcházejí. Někde šikana prakticky nebyla, jinde jen malá a další si prošli skoro peklem. Není to úplně jednoduché čtení, ať už s ohledem na formu nebo obsah. Nemusí vás bavit kompletně celá. Možná některé odstavce přeskočíte. I přesto má velkou vypovídající hodnotu a zachycuje základní vojenskou službu ze všech stran.
V konečném součtu mě tak její čtení přineslo spoustu nových a velice zajímavých poznatků. Osobně mě nejvíce zajímaly právě témata šikany, mazácké vojny a vztahu vojáků k ženám. Já osobně jsem byl první ročník, který nebyl odveden. Jsem asi spíš rád, i když ve mně samozřejmě toto čtení probudilo zvědavost. Jak bych se zachoval já? Taky bych se stal tyranem nebo jen obětí?
O autorovi: Jiří Hlaváček je významný pracovník Centra orální historie a Oddělení sociálních a kulturních dějin při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Badatelsky se věnuje militárním dějinám, paměťovým studiím, historické antropologii, metodám kvalitativního výzkumu, dějinám každodennosti, institucionálním dějinám a problematice digital humanities.
Knihu Mezi pakárnou a službou vlasti můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Academia.
