Jemné příběhy o drsných lidských zkušenostech? Někdy. Příjemné, kolébavé příběhy o lidské duši? Vždycky.
Znám několik Dalajlamových koček a David Michie patří mezi mé oblíbené autory. Čekala jsem, že můžu něco očekávat. Určitě ano – ten sladký styl voňavý horským vzduchem, svobodou a něčím tak křišťálově svěžím, že jsem pro to dodnes nenalezla slovo. Ovšem tento příběh mne přece jen trošku překvapil. Je možná svižnější než předchozí příběhy, ač i to se může stát jen subjektivním dojmem. Moje mysl a srdce nejvíce tíhla ke kočičím příběhům, vždycky jsem hltala tu atmosféru a hebkost kočičí srsti, myšlenky kočky Rinpoče, tentokrát ale došlo na to, že mne často strhávaly samotné příběhy okolo. Ač i kočka mne tentokrát dojala a zasáhla srdce malým přiznáním, které nebudu prozrazovat, protože na tom můžete být stejně jako já.
Postarala se tímto příběhem z pouhé půl stránky knihy o hřejivý pocit čtenářův, jež navždy zůstane otisknut i na obálce knihy, ve chvíli, kdy jsem ji s rozhořatým dojatým srdcem zavírala, abych se nadechla.
Nechte se tedy pozvat do himalájského studeného modrého rána, kdy je nebe průzračné a vzuch jako křišťál.
Ach ano… tohle je přesně ten důvod, proč někdy tyto knihy Davida Michieho otvírám. Kočka Jeho svatosti, Jeska, Rinpoče, kolik jmen jen může být, tak někde určitě žije. I když má nejspíš mnoho podob v mnoha chlupatých kočkách v tamních klášterech.
Ačkoliv tu otvíráme bolavé lidské příběhy, dotýkáme se ran, které se snad nikdy nezhojí, zažíváme lásku a vděčnost, kterou přejeme zažít každému, protože když nás potká poprvé, je to jako prožitek zázraku. Otvíráme příběh, ve kterém se mísí horský vzduch, kočičí logika, dalajlamova moudrost a běžný všední život lidí kolem nás.
„Máte někdy pocit, že život plyne jako poklidná řeka a dlouho se neděje nic významného, co by třeba aspoň trochu rozčeřilo hladinu? A pak najednou bez varování přijdou prudké peřeje. Přihodí se všelijaké věci, které zamíchají kartami a váš svět je najednou celý vzhůru nohama.
Tak to někdy, milí čtenáři, připadá mě. A přesně tenhle pocit jsem měla onoho dne v Himalájské literární kavárně, když jsem si tam zašla na oběd. Vrchní číšník Kusali, vždy upravený jako ze škatulky, a tentokrát obzvlášť elegantní ve zbrusu novém stejnokroji, mi z obědového menu předložil pár lahodných soust smaženého platýse v omáčce, které jsem si náležitě vychutnala. Pak jsem se vyšplhala na polici s časopisy, umyla si obličej a lehla si, že si dám poobědovou siestu. Až sem všechno probíhalo docela normálně – jako další běžný den v exkluzivním životě kočky Jeho Svatosti.“
„Znehybněla jsem. Zahra se podívala, kam se to koukám, a pak na pozdrav spojila dlaně před srdcem. Dalajlama ji pozdravil stejným způsobem. V tu chvíli jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že ví naprosto přesně, kdo jsme byly, že zná celou tu spletitou síť našich vztahů, která nás spojuje v tanečním koloběhu mnoha životů.“
„Mám se snad i já pokoušet změnit své prožívání reality tím, že změním svou mysl. Ale já? A ten strašný kocour? Opravdu mám té bestii přát, aby byla šťastná? Když si uzurpuje moje místo a dělá si nároky na lásku, která by měla patřit mě? Dokázala bych to? A chci to vůbec?
Zrovna jsem byla zabraná do těchto velice nepříjemných myšlenek, když se dalajlama otočil a podíval se přímo na mě. „Vždycky jsem miloval tyto verše,“ řekl mi a já viděla, že čte velice ohmataný výtisk Šantidévova Průvodce na stezce bódhisattvy…“
A zazní přesně to, co dalajlamova kočka potřebovala slyšet. Ovšem tentokrát to nejsou jenom příběhy o kočce a jejím prožívání, ale také o různých lidských příbězích, které v mnohém mohou oslovit i vás. Každého.
Lehké čtení, které upevní vzlety (možná potěší duši nadějí v dobách pádu). Příjemně zaplní všední den asi jako zákusek ke kávě. A celkově nám ukazuje naladění, které je v životě to produktivní, ačkoliv se tu dozvídáme, a sami víme, že i ta neproduktivní období temna jsou v životě potřeba. Protože jsou.
Ať si knihu nebo i audioknihu bravurně namluvenou Ivanou Jirešovou, naservírujete kdekoliv a v jakémkoliv rozpoložení, můžu vám zaručit, že pokaždé působí trošku jinak. Právě podle toho naladění. Někdy je pichlavým čtením (to, když mi není nejlíp), jindy příjemným povzbuzením (to, když mi je fajn a vidím před sebou cestu) a jindy je jen náplastí (to, když jsem naprosto vyčerpaná, ať jakkoliv).
O autorovi:
David Michie se narodil v Zimbabwe, studoval v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní bydlí s rodinou v australském Perthu. Řadu let seznamuje čtenáře s tím, jak se v uspěchaném světě buddhisticky uklidnit. Jeho série o Dalajlamově kočce sklidila úspěch na celém světě a i u nás všechny jeho knihy postupně vychází. Na stránkách
www.davidmichie.com se o něm můžete dozvědět víc aktualit.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2020, www.synergiepublishing.com
