Britská spisovatelka Gitta Sereny sepsala v sedmdesátých letech příběh muže, který stál v čele jednoho z nejhorších vyhlazovacích táborů za druhé světové války. Do temnoty vypráví životní příběh Franze Stangla a podává ho v poměrně netradiční formě. V Čechách vyšlo u nakladatelství Academia v roce 2019.
Četba o nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech je vždy velice smutnou záležitostí. Ve většině případů jsou navíc vypravěči přímo bývalí vězni, kteří neskutečně trpěli a často díky holocaustu ztratili mnoho blízkých. Gitta Sereny se ovšem rozhodla na tyto události podívat z trochu jiného pohledu a vyzpovídat jednu z ústředních postav nacistického vedení táborů.
Začátek knihy ovšem ukáže, jak se vůbec autorka dostala do věznice, aby si mohla promluvit s přísně střeženým zločincem. Nejdříve jí chtěl nabídnout svůj pohled o vlastní nevině, ale nakonec se na její pokyn rozpovídal o celém životě od dětských let až po hrůzy své kariéry pro Třetí říši.
Díky tomu vzniká psychologická sonda do duše člověka, který zodpovídal za vedení tábora, v němž zemřeli statisíce lidí. Před začátkem čtení si možná řeknete, že je Franz Stangl prostě jen odporná zrůda. Celá záležitost je ovšem daleko složitější. I díky tomu, že byl milujícím otcem a manželem. Zároveň rovněž patřil k těm „méně sadistickým“ postávám v tomto hrůzostrašném prostředí.
Kniha je od začátku velice čtivá a nabízí řadu opravdu zajímavých vzpomínek. Tvůrkyně vyzpovídala nejen samotného velitele Treblinky a Sobiboru, ale i řadu jeho podřízených. Často promlouvá jeho manželka a prostor dostali i mnozí přeživší.
Do temnoty ovšem nenabízí jen pohled na hrůzy zmíněných míst, ale věnuje se i některým méně známým skutečnostem pro čtenáře podobné literatury. Stangl totiž rovněž pracoval jako policejní dohlížitel ve středisku pro mentálně postižené, kteří zde byli rovněž nemilosrdně vražděni. A velký prostor dostává i jeho útěk po konci druhé světové války tzv. Římskou cestou, kde mu doklady a pomoc opatřil jistý katolický biskup. Právě zapojení církve do poválečné pomoci nacistickým zločincům je zde rozebíráno obecněji a ukazuje tak pro někoho možná šokující informace.
Nejzajímavější přesto zůstávají různé rozhovory a zpovědi. Člověka až mrazí v zádech, když si čte slova od lidí, kteří se podíleli na oněch hrozných zločinech. Zároveň se ovšem velice často setkáváte s tím, jak každý svou verzi trochu upravuje. A často i trochu víc. Dobrat se tak skutečné pravdy je velice těžké, někdy takřka až nemožné. A to kniha vznikala ani ne 30 let po válce.
Ústřední role ovšem i přes časté odbočky zůstává Franzi Stanglovi. Gitta Sereny v ní nejenže přepisuje jím vyřčená slova, ale dokáže i bravurně popsat jeho nálady a pocity. Možná o něco více se vcítíte do jeho ženy, která to přecijen musela mít hodně složité. O většině z věcí, které se děli pod jeho velením se totiž dozvěděla až později. Dokázala se smířit s tím, že její muž má za sebou tisíce mrtvol?
Dílo je opravdu plné emocí, i když v trochu jiné podobě, než jsme u podobné literatury zvyklí. Nabízí významný pohled na holocaust z pohledu těch, kteří se na něm podíleli. Samozřejmě nechybějí ani popisy známých hrůz, ale podle mého v tomto případě nejsou tím úplně hlavním. Určitě vás někdy napadly otázky typu: Museli všichni nacisti přihlížet a přímo se podílet na vraždách a mučení? Našli se mezi nimi i někteří méně horlivý? U všech zpovídaných najdete směsku pravdy a lží, ale přesto si z jejich vyprávění můžete udělat určitý obrázek. Rozhodně však na něj není příliš hezký pohled.
https://www.academia.cz/do-temnoty–serenyova-gitta–academia–2019
