Vlastně není nic, co by této knize chybělo. A tím méně té poslední z trilogie: A Bůh pravil: Musíš mi pomoci.
„Kalle pak dolije každému trochu čaje. Buď je myšlený jako dekorace, nebo aby rum trochu ohřál. Konečný produkt každopádně není čaj s rumem, nýbrž něco jako rum s čajovou čepičkou.“ Na jednu stranu jsou příběhy Jakoba Jakobiho vždycky tak trochu gurmánské, svět si vychutnávající, kdo miluje běžící myšlenky a životní dramata, ten si smlsne. A kdo miluje klid, hluboké hloubání, sem tam chuť vína nebo podobného alkoholu velmi překvapivého původu, vtip a nadsázku, ten si také na své přijde.
Hans Rath patří mezi německé spisovatele, kteří se dokáží strefit do vkusu českého čtenáře. Možná jsou životní, adventní příhody psychoterapeuta na pokraji finančního krachu, myšleny hlubokomyslně, protože nějaké životní uvědomění tu vždycky najdeme. Možná to je myšleno jako oddechová četba, která potěší nejen v adventním čase, ale po celý rok.
Vůně adventu, svařáku… a každý rok stejný problém
Abych to shrnula. Na trhu máme tři knihy od Hanse Ratha (A Bůh pravil: Musíme si promluvit, Ďábel je taky jenom člověk, A Bůh pravil: Musíš mi pomoci) a pokaždé se tu dostáváme s autorem do předvánočního času v němž se semele jednoznačný průšvih. Jakoba Jakobiho kontaktuje člověk, který se jmenuje Abel Baumann. Nejprve vypadá jako vypečený pacient, který o sobě tvrdí, že je Bůh, Ďábel nebo co se mu zrovna hodí. Pak začne obmotávat kolem svého psychoterapeuta smyčky tak důmyslné, že i ten snad začíná pochybovat o svém vlastním zdravém rozumu. Pánové se ale vždycky nějak domluví, ale každý rok, v každém díle trilogie mají stejný problém: zachránit sebe nebo svět.
Každý rok jakýsi hlubokomyslný problém, řešení a události, ve kterých jednoho či druhého stíhá smůla, vtipné situace a vůbec, důmyslně se jim staví do cesty život sám.
A zase skončí u skleničky?
Neskončí zase Abel Baumann a Jakob Jakobi se skleničkou vína u otevřené lednice v družném hovoru o smyslu života? Kdoví, rozhodně v tomto třetím díle románů se stejnými hrdiny je o poznání více lidí, více akce a možná méně adventní pohody a klidu. Tak po těchto Vánocích bych si taky potřebovala odfrknout, vážení…. Ostatně – každý z těchto dílů má jeden zvláštní emocionální dojem v závěru knihy: Takový zvláštní smír, příjemnou únavu, asi jako máte po silvestrovské noci.
A nebude to jenom tím, že někdy nám příběhy právě po silvestrovské noci končí.
Ukázka:
„Šťastné a veselé – peníze sem!“ Přede mnou stojí dobře naladěný Mikuláš s červenou sametovou čepicí a upravuje si falešný vous.
„Prosím, nezapomeň na mobil,“ ozve se další hlas.
Je to čert. Uzavře mi únikovou cestu. „A ty hodinky si vezmeme taky.“ Stejně nedbale jako výhružně ukáže dřevěným kyjem na mé zápěstí.“
Tak… takhle příběh začíná. A já prozradím jen, že to není poprvé, co se s touhle dvojicí výtečníků Jakob Jakobi setkává.
O autorovi:
HANS RATH: Narodil jsem se v Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium. Po maturitě jsem studoval filozofii, germanistiku a psychologii v Bonnu, což podle Úřadu práce představuje solidní základ, aby se člověk jednou mohl živit jako pomocník při žních. Pracoval jsem jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, později jako divadelní kritik a analyzoval jsem scénáře.
Když mi v polovině 90. let nabídli místo v novinovém nakladatelství působícím v Německu, Česku a Maďarsku, vyměnil jsem už splacené lacláče zemědělského pomocníka za oblek s proužkem a začal pracovat ve středním managementu.
Krátce před svými čtyřicátinami jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zkusit štěstí v Berlíně jako autor na volné noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Weibusch a synem Mattim.
Vydalo nakladatelství Anch Books, 2018, http://www.anch-books.eu/
