Oslavy 30. výročí Sametové revoluce nabízely opravdu hodně zajímavých momentů, proto jsem si je nemohl nechat ujít ani já. A nelituji toho. Večer jsem přišel domů sice hodně unavený, ale s velkým množstvím zážitků.
Vyrážím hned okolo deváté hodiny, abych si stačil prohlédnout Národní třídu ještě před hlavním přívalem davů. Sice se mi to povedlo, ale přesto už je na místě poměrně dost lidí. Část z nich tvoří demonstranti, kteří vytrvale pískají na neoblíbené politiky. Někteří si ovšem vysloužili i potlesk. Při odchodu Karla Schwarzenberga se například ozýval pokřik Ať žije Karel! Po kratičkém boji o místo zapaluji svíčku a vydávám se prozkoumat Korzo národní, které nabízí velký prostor pro různé aktivity.
Na místě je hned několik infostánků, které rozdávají za dobrovolný příspěvek trikolory, svíčky nebo odznaky. Mohli jste se v klidu nasnídat, udělat si speciální sametovou fotku nebo třeba navštívit některé ze stanovišť přítomných organizací. Program byl dopoledne skrovnější, protože se vše chystalo na odpolední činnosti. Nechyběly ani různé panelové výstavy, včetně oblíbené Opráski sčeskí historje.
Po prozkoumání tohoto místa vyrážím na Albertov, kde se zúčastňuji pietního aktu. I zde je několik nespokojených občanů, kteří tentokrát usilují o odchod rektora Karlovy univerzity Tomáše Zimy. Vedle nich se ovšem většina přítomných věnovala památce na události listopadu 1989.
Připomenuti byli zejména studenti, bez kterých by to tenkrát prostě nešlo. Pod zdejším památečním nápisem Kdy – když ne teď? Kdo – když ne my? vzniklo další pietní místo, kde se zapalovaly svíčky a pokládaly věnce.
V prostoru Albertova jste mohli navštívit některý ze stánků, kde se rozdávali speciální výtisky deníků nebo prodávali knihy nakladatelství Karolinum. Samozřejmě nechybělo ani občerstvení, včetně poměrně bohatého jídelního lístku. Ten byl samozřejmě tvořen z klasických pokrmů typu klobása nebo špíz.
Následuje speciální vydání pořadu DVTV s hosty Michaelem Kocábem, Josefem Pazderkou a Šimonem Pánkem. Pro dané téma byl asi nejzajímavější první rozhovor s panem Kocábem, který měl i největší ohlas. Bylo zajímavé sledovat tento pořad živě, včetně jeho zákulisí.
Poté už se začal připravovat odchod průvodu, který měl zrekonstruovat ten před 30 lety. Organizátoři si s ním rozhodně dali záležet, zapojili řadu herců a zvukových kulis. Účastníků byli tisíce, takže zdánlivě vše vypadalo dokonale. Má to ovšem jedno velké ale.
Průvod došel pěknou procházkou na Vyšehrad, kde oficiálně končil i ten původní. Zde se konalo vzpomínání pamětníků, vyfasovaly se květiny a poté se mělo vyrazit dále. Jak sami asi víte, studenti roku 1989 se rozhodli pokračovat v cestě do centra. Bohužel tentokrát se nešlo na Národní, ale na Náplavku. Tento krok je pro mne trochu nepochopitelný. Dobře, Národka by se mírně ucpala a doprava cestou značně ochromila. Ale opravdu si to tohle významné výročí nezasloužilo? Místo toho se už trochu neorganizovaně došlo na Náplavku, která nehrála v 17. listopadu žádnou roli.
Trochu mě to zarazilo. Tehdejší demonstranti se museli bát tvrdých trestů i násilí, a přesto vyrazili směrem k centru. A my dnes jejich cestu nezopakovali kvůli tomu, aby jiní mohli jet tramvají? Tak to mi přijde trošku škoda.
S tímto pocitem opět vyrážím pěšky směr Národní třída, která se už mezitím dostatečně zaplnila. Zde ovšem má cesta nekončí, protože se vydávám podívat i na Václavské náměstí, kde začíná Koncert pro budoucnost. Zahrála si na něm Aneta Langerová nebo kapela Poletíme a promluvila řada významných hostů. Mezi nejzajímavější řečníky se určitě zařadil pamětník revoluce Martin Mejstřík, který se tvrdě obul do komunistů i současné vlády.
Rovnou jsem si skočil do Luxoru, kde Michael Kocáb podepisoval svou novou knihu Vabank, která se věnuje právě jeho činnosti za Sametové revoluce. Téměř nikdo u něj nebyl, takže zbyl čas i na rychlou fotečku a okolo čtvrt na sedm se chystám vyrazit zpět na Národní třídu. Organizátoři Koncertu pro budoucnost od tohoto kroku sice odrazují, ale metrem se tam dalo s klidem dostat. Po příchodu následuje jeden z nejúžasnějších okamžiků tohoto dne.
Velká světelná instalace Paměti národa osvětlila celou ulici a nechala mluvit i pamětníky. Vypadalo to opravdu úžasně, což potleskem potvrdili i všichni přítomní. Následuje píseň Modlitba pro Martu, tentokrát zazpívaná Anetou Langerovou, při které celá třída ztichla. Jen při drobném výpadku techniky se snaží zachránit okamžik návštěvníci svým zpěv, ale jinak je atmosféra téměř posvátná. Kombinace videomappingu a legendární písně byla prostě geniální. Poté už se začínám prodírat davem směr metro, cestou poskytnu rychlý rozhovor televizi Nova a hurá domů.
Letošní 17. listopad byl pro mnoho lidí krásnou vzpomínkou a především upozorněním, že si musíme chránit svou demokracii. Každý tento den prožil trochu jinak, ale všichni jsme si odnesli hromadu zážitků. Nyní už si můžete doma otevřít některou z knih o Sametové revoluci a přečíst si, jak to vlastně tenkrát bylo. Na výběr jich máte opravdu hodně, protože v letošním roce celá řada přibyla. Ale hlavně nezapomeňte, že bez svobody se nedá žít plnohodnotný život.
O program se postaraly zejména spolky Díky, že můžem! a Nerudný fest. Takže děkujeme, že jsme mohli dorazit.
Fotky foceny mobilem, proto se omlouváme za jejich horší kvalitu.
