Nakladatelství Host vydává v září řadu českých autorů (Jiří Trávníček, Petra Slováková nebo Viktorie Hanišová), ale i zahraniční Mons Kallentoft nebo Robert Jackson Bennett.
Ano, čtení je kulturní vetřelec. Drtivou většinu svého bytí na Zemi jsme jako lidstvo strávili mimo čtení.
Představíme-li si dějiny lidstva jako jeden rok, dostavuje se v něm písmo (i čtení) až 20. prosince, od té doby se jich ale drží jako klíště. Publikace představuje, co všechno se na této kulturní prosincové párty událo, počínaje vynalezením písma a konče dobou digitální. Činí tak formou kalendária rozděleného do šesti historických epoch a mapujícího zhruba sedm set událostí, jež jsou v kontextu čtenářské kultury podstatné.
Už několikrát v dějinách se například věřilo, že se čtení zbavíme, třeba že ho spolkne vizuální kultura nebo že se vrátíme do stavu kultury orální. Zatím však pořád nic…
Všem kapitolám předchází krátký úvod poskytující nejen základní obecně historické zarámování, ale i zasazení epochy do perspektivy čtenářské kultury daného času.
Jmenuji se Saša Saveljev. Chodím do druhé třídy a bydlím u babičky a dědečka. Maminka mě vyměnila za zakrslou pijavici a pověsila mě jako závaží na krk babičce. Tak jí na něm už od čtyř let visím.
O příběhu osmiletého Saši a jeho babičky se často hovoří jako o jedné z nejvtipnějších knih, jaké kdy byly napsány. Kritici jej srovnávají s Forrestem Gumpem nebo se Spolčením hlupců, dramatický tón některých pasáží zároveň připomíná Charlese Dickense a F. M. Dostojevského. Za úspěchem Sanajevova díla zřejmě stojí právě neotřelá kombinace humoru a dramatických událostí. Příběh je částečně autobiografický, autor skutečně prožil část dětství u babičky a nesměl se přestěhovat k matce. Sanajev detailně rozebírá povahy jednotlivých členů domácnosti, přičemž je popisuje tak, jak je vnímal coby osmiletý chlapec.
Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny.
Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor, který vznikal od půlky března do začátku června 2020. Koronavirus a karanténa ale nejsou v žádném případě prvoplánovými tématy textů. Povídky ukazují současného člověka v situaci, kterou dosud nepoznal a která jej nutí bilancovat a odhalit, co doposud skrýval i sám před sebou.
Rodina prchající v panice z města k příbuzným na chatu, osamělý muž zabarikádovaný v panelákovém bytě, Václav podezřívající svoji ženu z nevěry nebo výčitkami pronásledovaný Tomáš chystající se ukončit milostný poměr. A pak jsou tu vzpomínky, které nenadále obydlují všechny kouty neznámého domova, návraty do dětství, k rodičům, k prvním láskám a ke všem těm zaprášeným životním plánům ukrytým v regálech nepaměti. A nakonec otázka, jak se po těch sto dnech vrátit zpátky do reality.
První díl nové výpravné fantasy série Roberta Jacksona Bennetta, autora úspěšné trilogie Božská města
Ve městě poháněném industrializovanou magií vypukne válka, která změní realitu. Sancie Gradová je zlodějka, a setsakra dobrá. Vloupat se do přísně střeženého skladiště v docích města Tevanne je pro ni hračka. Sancie ovšem netuší, že artefakt, který má ukrást, v sobě skrývá nepředstavitelnou moc. Dokonce by mohl vyvolat revoluci v magické technice zvané skribování — tato metoda mění vlastnosti běžných předmětů pomocí kódovaných nápisů.
Soupeřivé korporace, které tuto magii ovládají, už díky ní přeměnily Tevanne v ohromný nemilosrdný stroj na peníze. Pokud se však zmocní ukradeného artefaktu, přepíšou samotný svět tak, aby sloužil jejich záměrům. Korporace teď jdou Sancii po krku. A ve městě Tevanne není síly, která by je dokázala zastavit.
Má-li Sancie přežít — a má-li zastavit vražednou proměnu světa, k níž se schyluje —, musí shromáždit nepravděpodobné spojence, ovládnout moc artefaktu a projít svou vlastní proměnou, která ji přetvoří v cosi, o čem se jí nikdy dřív ani nesnilo.
Něžný román z francouzského bistra, při jehož čtení se vám budou sbíhat sliny
Pan Henri je neobyčejný kuchař, jeden z těch, kteří svým uměním potěší vaše chuťové pohárky. Vede francouzské bistro, které nabízí svým zákazníkům vše, po čem touží… tedy na talíři. Jednou věcí si je Henri jistý — jakmile tu už nebude on, bistro skončí, udělal přece všechno pro to, aby se jeho syn Julien kuchařskému řemeslu vyhnul.
Henri upadne do kómatu. Julien tráví mnoho hodin tím, že ho drží za ruku a ve vzpomínkách se zaobírá kulinářským dědictvím svého tajnůstkářského otce.
Pokračování young adult románu Střípky času
Janě a Petrovi se podařilo přežít a vyhrát boj s obávaným čarodějem Mabrokem. Tím ovšem nic nevyřešili, ale naopak uvedli do pohybu neočekávané události.
V nastalém zmatku se snaží hledat si cestu jeden ke druhému, ale zjišťují, že to vůbec není snadné. Zatímco ona ho teprve poznává, on ji zná dobře. Nebo si to alespoň myslí, protože cestování časem je poněkud nevyzpytatelné. Jana zjišťuje, že žít s někým v reálném životě není takové jako v romantických představách. Obzvlášť pokud jde o mocného čaroděje, který si pravdu uzpůsobuje podle svých potřeb.
Petr plánoval nový život, ale ten není ani trochu jednoduchý — pro jednu stranu je zločinec, druhá ho považuje za zrádce. Začíná boj o moc a vládu nad Ostravou a Petrovi zbývá jediné — pokusit se zaujmout místo svého dřívějšího pána.
Postapokalyptický román autora bestselleru Problém tří těles
Tou dobou byl Peking jedním z měst na Zemi. Tou dobou byla Země jednou z planet na obloze. Té noci dospěly dějiny, jak je lidé znali, ke svému konci.
Ve vzdálenosti osmi světelných let zemřela hvězda a zaplavila Zemi smrtícím zářením, které do roka zahubí všechny lidi starší třinácti let. A tak se spouští odpočet. Rodiče se ze všech sil snaží předat svým dětem veškeré vědomosti, které budou potřebovat pro udržení světa v chodu.
Dětský svět ovšem odmítá pokračovat v zaběhnutých kolejích světa dospělých. Vysní si lepší svět, svět plný her, ale ani děti — stejně jako dospělí — nedokážou odolat temným stránkám lidské povahy a snový svět začíná připomínat noční můru…
Už dlouho víme, co se s naší planetou děje. Toto je příběh o tom, proč nic neděláme.
Během osmdesátých let hrstka vědců a politiků riskovala vlastní kariéry, aby v zoufalství varovali před hrozbou, kterou na sebe svět přivolává rostoucí spotřebou fosilních paliv. Jejich snaha měla kromě vzniku mezinárodních panelů a prvních pokusů o globální spolupráci na snížení uhlíkových emisí ještě jeden paradoxní důsledek: koordinovaný lobbing těžařských a energetických společností, které popírají účast lidské civilizace na klimatických změnách. Co v osmdesátých letech znělo jako jasný úkol, to se posléze proměnilo v ideologické bojiště, na němž má vědecký fakt stejnou váhu jako politický názor.
Kniha Jak ztratit Zemi reportážně mapuje, jak vznikl vědecký konsenzus ohledně dopadu lidské aktivity na klima a jak tragický osud měla následná politická řešení. Kniha sice líčí historický vývoj — je však zásadní především pro ten budoucí.
Jedenáctý případ inspektorky Malin Forsové
Čtrnáctiletá dívka se stane obětí sexuálního obtěžování na sociálních sítích. Na letišti v Linköpingu někdo unese letadlo. V lisu na auta se najde tělo jiné mladé dívky. A to je jen začátek toho nejděsivějšího jara v dějinách Linköpingu.
Malin se po vyčerpávajících měsících, které strávila jako kontaktní policistka na švédské ambasádě v Bangkoku, vrací do Švédska. Daří se jí zůstat střízlivá, neustále však pociťuje neklid, a proto jí komplikovaný případ přijde vhod — pomáhá jí totiž udržet touhu po alkoholu na uzdě. Podaří se jí zastavit vraha dřív, než zemřou další mladí lidé? Vyšetřování se rychle změní v závod s časem.
Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.
Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…
Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.
