Roman Anton se pohyboval vedle hvězd jako je Michael Jackson, Arnold Schwarzenegger nebo Tina Turner. Byl totiž bodyguardem a dostával zaplaceno za jejich ochranu. O svých zkušenost a zážitcích se rozhodl napsat opravdu zajímavou knihu s názvem Zpověď bodyguarda. Rozhodli jsme se ho pro vás vyzpovídat.
Na začátek pro vás mám otázku, kterou vlastně trochu zodpovídáte v knížce. Jak jste se stal bodyguardem VIP osobností? Přestože to je nesmírně zajímavá profese, asi jste o ní nesnil od mládí…
To opravdu ne. Vždyť před rokem 1989 jsme zde slovo bodyguard ani pořádně neznali. Já v mládí hodně sportoval a taky trochu koketoval s muzikou. Dokonce jsem v sedmnácti letech několikrát veřejně vystupoval na hudebních akcích. Jenže Sametová revoluce zatřásla i s mými kostkami života a byla mi nabídnuta práce osobního strážce u jednoho úspěšného a rychle zbohatlého podnikatele. Vědělo se, že jsem měl dobrou vojenskou průpravu, vystřílenou první střeleckou třídu a zkušenosti s bojovými sporty. Tenkrát se děly věci velmi rychle, a tak mi tohle na začátek stačilo k tomu, abych práci dostal. Jak se rozvíjelo podnikatelské prostředí, zvyšovala se i poptávky po lidech, kteří ty úspěšné ochrání. A tak jsem se pak dostal k zakázkám pro další klienty celkem plynule.
Musí každý člověk, který by chtěl podobnou práci dělat, umět bojové sporty či mít zbrojní průkaz?
Stejně jako v každé jiné profesi i u bodyguarda, pokud chce dělat tu práci dobře a na nějaké úrovni, měl by mít slušnou fyzickou kondici, průpravu v bojových sportech a sebeobraně, ale i zbrojní průkaz. Dnes je bezpečnostní situace zcela jiná, než byla v devadesátých letech, tedy v době, kdy jsem tuto práci dělal já. Každopádně erudice a profesionální přístup by měl být samozřejmostí v každé profesi. Já jsem několikrát vycestoval na zahraniční stáže a kempy, kde jsem se v oboru snažil rozšířit své znalosti a myslím, že mi to v praxi hodně pomohlo.
Jeden z prvních momentů vaší kariéry, popsaných v knize Zpověď bodyguarda, je ochrana Karla Gotta při jeho cestě do nočního klubu. Troufám si tvrdit, že se jedná o poměrně odvážný příspěvek. Nebál jste se, že se nad ním někteří čtenáři třeba pohorší. I vzhledem k tomu, že je mistr po smrti….
Řekněme, že jsem si uvědomoval, že přináším trochu odlišný pohled na v podstatě nedotknutelnou ikonu české hudební scény. Snažil jsem se tuto část napsat tak, aby obsah nevyzněl bulvárně, nebo rádoby senzačně. Nicméně já jsem začátkem devadesátých let hlídal poněkud odlišného Karla Gotta, než jak ho má veřejnost dnes v podvědomí. Byl to muž s velkým charisma, úspěšný, žádaný a žádoucí. Navíc tento typ zábavy, jako byla stripshow, u nás teprve začínal a byl poměrně vyhledávaný. Mistr Karel Gott byl zcela výjimečný člověk, velmi galantní, vtipný a gentleman každým coulem. Ale také to byl chlap, svobodný a otevřený novým zážitkům. Do knihy jsem dal jen to, co jsem uznal za vhodné. Některé věci, které jsem při práci pro pana Gotta zažil, zůstanou navždy jen a jen v mé paměti…
Jakým způsobem vlastně probíhal výběr osobností, které dostali prostor v knize? Určitě jste jich během vaší kariéry hlídal daleko víc.
Ano osobností bylo víc a výběr nebyl lehký. Samozřejmě jsem vybíral ty, ke kterým jsem si vytvořil alespoň trochu vztah, ale zároveň i ty, o nichž můžu napsat něco zajímavého. Některé osobnosti světového šoubyznysu jsem vyřadil, protože některé historky by změnily pohled veřejnosti na tyto hvězdy i po tolika letech.
Ze samotného textu je znát, že ochrana Arnolda Schwarzeneggera pro vás byla docela osobní záležitostí. Jak moc v takovém případě fungují emoce a nemohou ovlivnit váš úsudek či ostražitost?
Máte pravdu. Byla to pro mne osobní záležitost a do jisté míry splnění jakéhosi klukovského snu. Vždyť jen ten příběh… Z malého chlapce ze zapadlého alpského městečka Thalu dokázal tento člověk dojít až k největším metám nejen sportovním a hereckým, ale i politickým. Jeho filmy jsme hltali na stokrát přehraných, nekvalitních VHS kazetách a byť nejde o oscarová díla, byli jsme z nich nadšení. Proto, když jsem tuto nabídku dostal, dokonce jsem přerušil zakázku u jiného klienta, abych mohl Arnolda hlídat já. Pokud jde o samotný výkon osobní ochrany pana Schwarzeneggera, dělal jsem vše proto, aby se můj zájem nijak profesně neprojevil. Měl jsem v té době již dostatek zkušeností, abych věděl, jak k práci přistupovat. A upřímně, na nic jiného, než na soustředění se na práci, nebyl čas. Byly samozřejmě chvíle, kdy jsme čas měli. Ten jsem pak mohl využít k bližnímu poznání Arnolda. Bylo to například na loďce, kde jsme spolu byli asi hodinu a půl uprostřed Vltavy. Nikde nikdo, a tak jsem si mohl dovolit si s “Arniem” popovídat o všem možném.
Pracovala u vás i při kontaktu s jinými světovými celebritami nějaká nervozita nebo jste je prostě bral jako normální lidi?
Nervozita určitě byla, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, většinou jde o super hvězdy světového formátu. Na každý jejichž krok je prostřednictvím médií často upřen pohled desítek milionů lidí. Už to zavazuje. Chcete odvézt dobou práci a víte, že vám to může pomoci i kariérně. Za druhé, často tam hrozí nějaký typ nebezpečí. Většinou jde o přemotivované fanoušky, kteří chtějí být svému idolu co nejblíž, ale občas jde o reálné hrozby, jako třeba v případě Michaela Jacksona, kdy nějaká anarchistická skupina připravovala přímo útok na jeho osobu. Ale je to ten typ nervozity, co vám pomáhá v ostražitosti a nesvazuje vás.
Existuje nějaký člověk, který vám je natolik nesympatický, že byste ho nechránil, ať by byl finanční obnos za něj sebevětší?
Víte, přes veškerý nádech romantiky, kterou tato práce může mít, jde o způsob, jak si vyděláváme na živobytí. Občas se stalo, že jsem vzal práci pro někoho, s kým jsem jako člověk nesouhlasil. Ať už s jeho názory, nebo způsobem života. Většinou taková spolupráce nemá dlouhého trvání, ale byl jsem profesionál a choval jsem se podle toho. Tahle profese nejsou jen světla ramp, kamery a fanynky. V ostatních dnech hlídáte arogantní podnikatele, mafiány, vystrašené podvodníky, vydírané osoby a tak dále. Byly devadesátky a všech těchto lidí bylo u nás plno. Můj úkol byl udržet je ve zdraví a relativním bezpečí. Nejsem soudce, abych řešil, kdo z nich je a není v ohrožení oprávněně a kdo ne.
Měl jste někdy mezi klientkami krásnou ženu, která by vás opravdu hodně fyzicky přitahovala? Slyšel jste někdy, že by se stalo něco podobného jako ve filmu Osobní strážce s Whitney Houston a Kevinem Costnerem?
Za moji kariéru se mi několikrát stalo, že mi ze strany klientky a v jednom případě i klienta, byl projevem zájem nad rámec pracovní dohody. Byl jsem mladý kluk a pokud jde o zájem žen, vždy mi lichotil, ale nikdy mezi mnou a klientkou k ničemu nedošlo. Ono to pak je opravdu složité. Pokud se ten pracovní vztah tím aktem sblížení změní (a to se změní), tak je těžké zachovat si odstup. Whitney a Kevin to měli přece taky složité…
Významnou částí jsou i kapitoly věnující se Michaelovi Jacksonovi. Okolo jeho osobnosti byl v Praze opravdu obrovský humbuk. Neměl jste někdy během této práce chuť se na to vykašlat?
Tak to nikdy. Za svou kariéru jsem zažil hodně vypjatých situací. Stříleli po mě, vyhrožovali mi, ale nikdy jsem klienta neopustil. Je pravda, že práce pro Jacksona byla naprosto specifická, a přestože jsem hlídal spoustu světových hvězd, podobný tlak ze strany fanoušků jsem už nikdy nezažil. Bylo to něco neskutečného, ty tisíce lidí na každém kroku. My jsme vždy první část cesty běželi vedle Michaelova pancéřovaného auta, abychom ho chránili před fanoušky a musím říct, že tak potrhaný oblek jsem snad nikdy neměl. Lidé se na nás věšeli, chtěli se dotknout alespoň nás, když už nemohli Michaela. V tom davu jsme byli opravdu ve velké nevýhodě. Ale já tu práci miloval, a i tohle k ní patřilo.
V knize píšete i o tom, že se král popu při své pražské návštěvě hodně věnoval dětem. Jaký jste měl (vzhledem k různým obviněním) pocit při těchto jeho setkáních? Nebál jste se trochu, aby se to nezvrhlo? Jak byste se v takovém momentu zachoval?
Jak už jsem řekl, nejsem soudce. Mým úkolem bylo chránit co nejlépe a neúčinněji osobu, která mi svěřila své zdraví a svůj život. Samozřejmě jsme o jeho obviněných věděli. Byli jsme instruováni, jak se sami chovat k dětem v Michaelově přítomnosti a vše bylo vždy ze strany americké produkce velmi přísně kontrolováno. Michael byl v tomto částečně objetí svého vlastního přístupu. Byl to člověk, který se obracel do dětského světa, jako do svého útočiště, před nástrahami toho velkého. Jenže to má svá přísná pravidla a nelze se dlouhodobě v dětském světě chovat jako dítě. Michaelův únik z reality dospělých do pohádkového světa dětí ho nakonec přišel velmi draho, a to nejen finančně. Jaké bylo skutečné tajemství Neverlandu samozřejmě nevím. Přede mnou byl jeho vztah (i v soukromí) k dětem velmi vřelý, ale korektní.
Mohou se čtenáři těšit na nějaké pokračování nebo se jednalo o jednorázovou záležitost?
Hrozně moc mě těší recenze a zprávy od čtenářů knihy Zpověď Bodyguarda, kde mi píší, že si vždy na konci kapitoly přáli, aby tam bylo ještě něco. Že se jim kniha velmi dobře čte a chtěli by další. Myslím, že obecně je téma devadesátých let velmi zajímavé, a tak již přemýšlím o další knize. Jaká bude si ale zatím nechám pro sebe.
Knihu Zpověď bodyguarda i doprovodný merch si můžete zakoupit zde.
