V nakladatelství Epocha vyšla zajímavá antologie povídek s názvem Legendy (L3g3ndy). Mladí autoři se v ní nechali inspirovat známými i zapadlejšími českými pověstmi a legendami, které předělali v modernějším duchu a dali jim prostě pořádnej šmrnc. Vedle začínajících tvůrců se navíc objevil i zkušený Theo Addair a pevnou editorskou rukou zavládl Leoš Kyša alias František Kotleta. Rozhodli jsme se všem píšícím autorům dát tři otázky. Dvě přímo k jejich povídkám a třetí obecnou k budoucnosti jejich tvorby.
Valerie Šťástková
Deset kostlivců představuje svět, v němž je nenormální chodit bez roušky, lidé vlastně řídí svůj život podle pokynů od nejvyšších a neustále žijí ve strachu. Bojíte se, že by něco podobného mohlo v budoucnu čekat i nás? I vzhledem k současné situaci…
Vzhledem k tomu, že si jako nadšený spisovatel sci-fi fantastiky často pohrávám s více či méně možnou budoucností, myslím, že bych se zbláznila, kdybych ve všechny nebo jen v některé z nich věřila a obávala se jich. Většina oněch budoucností, které si vybírám, je totiž nepěkná – kdybych psala o zlatém věku, nevím, kdo by u toho spal víc, jestli já, nebo čtenář. Nechci věřit a bát se, že svět jde do háje, stačí mi bát se a prožívat nepříjemné pocity z dystopických světů jen po čas knihy nebo povídky… ale v realitě se raději budu vracet do světa zalitého sluncem, kde roste pizza na stromech a místo květin rostou mazlivé kočičky.
Odvážila byste se vy osobně postavit zajetému systému, kdybyste věděla, že není správný?
Vždycky jsem o tom přemýšlela. Není to dlouho, co jsem četla knihu ohledně 15. století a v ní také o Žižkovi. Myslím, že kdyby bylo nejhůř, mohla bych se jedním takovým Žižkou stát. Stoupnout si do čela armády, která se pere za své ideály, svoji víru a naděje. S vousy, bez oka, na koni, no prostě se vším všudy.
A pro ty, kteří už povídku četli – jsem si téměř jistá, že bych udělala něco podobného, jako udělala Simona. Žižka je na mě přeci jenom trochu moc fanatik.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Připravuji samostatnou knížku, která bude mít v sobě také trochu z té zneklidňující budoucnosti, s kterou se budou muset hlavní hrdinové nějakým způsobem vypořádat.
Kromě toho občas přispívám na svůj blog, nahrávám podcasty, kde čtu svoje texty… Přestože jsem jeden z nejhorších čtenářů, které znám.
A aby toho všeho nebylo málo, založili jsme společně s několika dalšími začínajícími autory literární skupinu. Vzájemně se podporujeme a rádi bychom časem zapracovali i na společném projektu.
Michael Walter
Ve vaší povídce se jménem Schovka vstupuje jedna z postav na území, v němž čas běží jiným tempem. Co by vás nejvíce mrzelo, kdybyste takto někde uvízl a vrátil se třeba až za rok?
To je složitá otázka, protože třeba by mělo mrzet ostatní, že neobjevili tak zajímavé místo jako já. Nicméně asi by mě naštvalo, že mi utekla hromada věcí, které se v mém běžném světě za ten rok udály a chtěl bych je všechny dohnat.
Najdeme v ní takovej malej „gang“ dětí, které se vlastně někdy vyskytují i v reálném životě. Co může být podle vás kladem a co záporem, které sebou podobná uskupení přinášejí?
Záporem podobných skupin, zvláště u dětí, které ještě nemají plně rozvinutou osobnost, bývá, že se snadno jeden poddá mase ostatních. Děti se často snaží „zapadnout“, protože si své místo v životě teprve hledají a v důsledku toho právě to jejich rozvíjení osobnosti a ubírání se vlastním směrem může trochu upadat. Na druhé straně je strašně hezké, když v takové skupince funguje nějaká soudržnost a to opravdové přátelství, kdy jeden za druhým stojí, to právě té mojí partičce v povídce dost chybí a i v realitě se s tím člověk setká spíš méně. Já o sobě můžu říct, že mám tu kliku, být členem jednoho takového „gangu“, i když my už nebyli děti, spíš puberťáci, když jsme se poznali, ale když taková parta vydrží a ti lidi si sednou, může z toho být přátelství na celý život, což je obrovská výhoda.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Těch cílů je v současné chvíli několik, například udělat státnice. 😀 Asi tím největším je, aby se mi podařilo vydat fantasy román, který jsem dokončil, protože na něm byla (a určitě ještě bude) spousta tvrdé dřiny. Chci se psaní věnovat na plné čáře, takže v současné době už mám rozepsanou novou novelu a taky rozmýšlím námět povídky do příští antalogie. Psaní je můj život, takže jsem si vytvořil web, kam postupně přidávám, jak nové, tak i několik let staré příběhy, protože si to chci všechno uchovat hezky pohromadě. Bude to takový můj veřejný šuplík. Jinak samozřejmě publikuji svoje příběhy i na Wattpadu pod nickem The_SasuKe, protože si myslím, že je to dobrá platforma, která umožňuje být v kontaktu se čtenáři.
Annie Mirai
Dominika z Podolí je příběhem lásky, která neskončí příliš šťastně. Byla jste vy osobně už do někoho tak slepě zamilovaná, že byste neviděla negativní vlastnosti protějšku?
Ano, byla. Bohužel se jednalo o můj první vztah, který byl poměrně toxický, což jsem si pochopitelně neuvědomovala. Emocionálně jsem se natolik vyčerpala, že jsem se pak musela dlouhou dobu dávat dohromady. S odstupem času jsem si ale uvědomila všechna negativa, poučila se a ačkoli jsem podobnou chybu zopakovala ještě jednou (jak jinak), v tu chvíli mi už oporou bylo psaní. Teď to vnímám jako zkušenost, kterou si dle libosti mohu zpracovávat, jak chci, což se právě stalo i v případě Dominiky z Podolí.
Proč jste si vybrala zrovna Podolí? Nebylo by lepší umístit dějové místo někam do přírodnějšího prostředí?
K Podolí mám sentimentální vztah. Pamatuji si, jak jsem na koupališti čvachtala jako prcek, jak jsem překonávala strach ze skokánku u hlubokého bazénu a jak jsem tam naplavala těch pár kilometrů. Také jsem se vždycky cítila v bezpečí mezi horami a skalami, proto mám ráda i ten travnatý plácek, nad kterým se jedna taková skála tyčí. Proto, když jsem začala psát povídku, ihned jsem viděla Dominiku sedící na kraji bazénu a za ní trávu a skálu. Je to místo, které má blízko k přírodě, ale také k lidem – ideální pro někoho, jako je Dominika.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
V tuto chvíli čekám, jak se YOLI vyjádří k mé postapo novele, ale „nesedím na místě“. Co se týče psaní, mohu o sobě prohlásit, že jsem velmi plodnou autorkou. V tuto chvíli mám s kamarádkou z wattpadu Theresou Black rozpracovaný fantasy román z prostředí blízkého východu. Dále píšu fanfikce, povídky a svou bakalářskou práci. Do budoucna plánuji napsat LGBT novelu z prostředí českých hor, fantasy román z pekla, další fantasy román v podobě nalezeného rukopisu a pak serióznější novelu o Stockholmském syndromu a lži sama sobě. Taky si neodpustím nějaké ty interpretace wattpadovských děl. To je ovšem jen část mých spisovatelských plánů. A co je mým cílem? Prostě číst a psát. Co nejvíc.
František Bui
Proč jste si pro ztvárnění pověsti o Dívčí válce vybral zrovna dětské hrdiny?
Já do toho od začátku šel s tím, že to pojmu tak nějak odlehčeně, s nadhledem, prostě ne moc vážně. A když se člověk takhle rozhodne udělat si z nějaké legendy srandu, Dívčí válka je takové „když už, tak už“. Vzato kolem a kolem, celá ta pověst (vycházel jsem z té jiráskovské, která je ostatně asi i nejznámější) je vlastně o tom, jak se ženské vzbouří, protože se chlapi chovají jak hovada, ale nakonec stejně dostanou bídu, načež se chlapi (pravděpodobně) opět začnou chovat jak hovada. Zazvonil zvonec a se ženskou emancipací je konec. No nekup to!
S takovým základem byli dětští hrdinové už jen takovým posledním krůčkem – a upřímně, ten prvotní nápad zpracovat to prostřednictvím omladiny ani nevzešel z mé hlavy, nýbrž z hlavy jednoho z mých kolegů autorů, kterým jsem při jednom brainstormingu odhalil své hahaplány. Až pak mě napadla ta zasněžená školní zahrada.
Na dětech je totiž super, že pro ně nic není dost „blbý“. Ne v tom pravém, dospěláckém slova smyslu. Viděl jsem v tom zkrátka možnosti, kterých mi přišlo líto nevyužít, tu pravou cestu, jak tento příběh odvyprávět.
Ze všech povídek působí Tenkrát na zahradě zřejmě nejrealističtěji. Nachází se v ní i částečky skutečných zážitků (třeba ta věc s pomerančovým džusem)?
Samozřejmě. Akorát u mě to tedy nebylo cizím zapříčiněním (a hlavně to nebyl pomerančový džus). Nehody se holt stávají.
Zmíněné částečky se tam určitě někde poflakují, ale takové věci se mi do textu dostávaly spíše podvědomě. Nějakými těmi koulovačkami jsem si samozřejmě prošel (a ne nutně jen jako dítě), ale to je tak všechno. Ze svých školkových let si pamatuju naprosté minimum – a i z toho mála je spousta takových vzpomínek nepochybně dost zkreslená, takže bych sám nebyl schopný říct, co všechno je založené na něčem, co se mi skutečně stalo, a co ne. Mohl bych odpřisáhnout, že jsem v dětství po velkolepém boji přemohl draka, ale jak to tak zpětně reflektuju, možná to byl onehdy míň drak a víc poklopec.
Prostě jsem psal, co mě napadlo.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Autor míní a editoři či redaktoři (právem) mění. Rád bych někdy v budoucnu spáchal nějaký ten fantasy román v podobně odlehčeném duchu, ale slibovat něco, co ještě ani v celé své šíři nespatřilo světlo Wordu… Inu, asi nejstřízlivější odpověď, kterou zatím můžu na tohle téma poskytnout, je obligátní „víc číst, víc psát“.
Daniel Podlipný
Musím říct, že váš příspěvek s názvem Kanec je hodně slušná jízda. Z poměrně jednoduché pověsti O Bivojovi jste udělal velice akční postapo. Co bylo další vaší inspirací při psaní tohoto příběhu?
Do subžánru postapa jsem psal úplně poprvé, chtěl jsem si ho vyzkoušet a jsem docela rád, že to nedopadlo úplným fiaskem. Inspiraci pro příběh jsem kromě výchozí legendy asi žádnou neměl. Co se týče prostředí, tak jsem asi podvědomě tíhnul k něčemu, co bude připomínat Mad Maxe a podobnou pustinou je pak i Žambochův román Zakuti v o oceli, který se mi dost líbil, takže inspirace v prostředí asi leží v těchto dílech.
Praha se v něm stala dosti pochmurným místem. Myslíte si, že by jí mohlo něco podobného někdy potkat?
Myslím, že spíš než Praha, se svět stal v povídce pochmurným místem. Jen Praha byla z podstaty příběhu víc na očích, ale kdyby se příběh rozhlédl dál, Praha by z toho vyšla ještě poměrně slušně. Důvody proč se Praha v příběhu nacházela v takovém stavu, ale nejsou zcela mimo realitu, byť samozřejmě, tak jak to bylo zobrazeno v povídce je zveličené, a není to úplně pravděpodobné. Nicméně v zásadě ano, nejen Prahu by mohl takový osud klidně potkat.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Spolu s některými kolegy z L3g3nd a dalšími autory pracujeme na novém povídkovém projektu, který se nám snad podaří v tomto roce realizovat. Již za námi nestojí opěrný bod Leoš Kyša, takže budeme muset prodat to nejlepší, co v nás je.
Dále pak připravuji vlastní fantasy román, který mi, pevně doufám, Leoš Kyša posvětí, takže ani spolupráci s ním nedávám sbohem. A nakonec se mi také rýsuje možnost podílet se na přípravě pravděpodobně největšího LARPu u nás. Takže se těším a jsem zvědavý, jak to všechno dopadne. Každopádně rok 2021 pro mě zatím vypadá autorsky velmi pestře.
Veronika Šašalová
Hrdinové Skrýše neváhají při boji o pro ně důležitou věc překročit i určité hranice. Je to podle vás správné, nebo byste se vy osobně raději podřídila systému a nezadělala si na průšvih?
Pokud se tím myslí, jestli bych teď osedlala koně a vydala se dobýt parlament, tak ne. Pokud by to znamenalo zůstat věrná tomu, čemu věřím, a říkat i věci, které jsou jiným proti srsti, tak rozhodně doufám, že bych našla potřebnou odvahu. Kluci ze Skrýše to mají o něco jednodušší. V jejich světě ještě stále funguje absolutní dobro a zlo.
Měla jste v dětství s kamarády taky podobné útočiště (skrýš), případně jak vypadalo…
Myslím, že jako správné městské děti nás fascinoval každý kousek zeleně. Pamatuji si, že ještě ve školce nás bylo více tříd a každá měla jasně vyhrazený prostor na hraní. Ten náš byl dlouhý, úzký a nebylo tam nic. Největší rebelové utíkali za roh, kde druhá třída měla pískoviště a kolotoče. Mně se více líbil opačný konec, kde rostly břízy. Nedalo se na ně lézt, ale vedle betonové a travnaté plochy to byla hotová džungle. I odtud nás vyháněly, protože to bylo příliš daleko od místa, kde chtěly učitelky sedávat.
Už je pokáceli. Dnes na té straně není vůbec žádný stín.
V družině jsme pak milovali park, kde uprostřed rostly smrky a okolo křoví. Spolu tvořili dokonalý kruh. Křoví bylo tak vysoké, že nikdo nemohl vidět dovnitř a člověk musel znát přesné místo, kudy se přes něj dalo přelézt. Paradoxně jsme to byly právě my, holky, kdo si skrýš obsadil. U vchodu stála stráž a žádný kluk neměl povolený přístup. Občas jsme udělaly výjimku, abychom ostatní pěkně naštvaly. To pak bylo povyku od vychovatelek! To víte, kluci a holky, spolu, bez dozoru… Asi nás neomluvilo ani to, že nám bylo šest a interakce s druhým pohlavím probíhala, jen když jsme si měnili Pokémon kartičky.
I tyto stromy už pokáceli. Nejprve tam chodila popíjet nějaká děcka, pak tam přespávali bezdomovci, nakonec se asi báli horších incidentů.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte.)
Momentálně zasílám vydavatelství své další nápady a náměty a už jen doufám, že se něco z toho chytí. Myslím, že ten nejlepší cíl, který si můžu dát, je prostě si sednout na zadek a psát, psát a psát. To za mě nikdo neudělá. Legendy mě ještě více motivují vydat vlastní knihu. Rozhodně se nemusíte bát, že byste o mě během roku vůbec neslyšeli.
Theo Addair
V antologii L3g3ndy vystupujete vlastně jako jediný již populární a zavedený spisovatel. Rozvažoval jste dlouho, jestli se tohoto projektu zúčastníte a bral jste to i tak, že tím podpoříte právě mladé začínající kolegy?
Nemusel jsem se vůbec rozmýšlet. Nabídka napsat povídku pro tuto sbírku mě potěšila a bez váhání jsem souhlasil. Ve skutečnosti jsem už měl o tomto projektu určitou představu, před časem jsme totiž s Pavlem Barešem (Projekt Kronos, Meta) dostali pozvání na VŠKK, na jednu z lekcí kurzu, z něhož sbírka vzešla. Už tehdy mě to zaujalo – jak zadání týkající se moderního pojetí starých českých legend, tak i nápady, s nimiž mladé spisovatelky a spisovatelé přicházeli.
A po pravdě je možné, že se o knize díky mně třeba dozvědělo pár mých čtenářů, ale jinak jsem spíš sám považoval za kompliment, že jsem dostal možnost se projektu zúčastnit.
Vysvětlete čtenářům poselství Domu u Zlatého Kapradí a prozraďte, na kolik se jím vy sám řídíte?
Hlavním tématem mé povídky je seberealizace, kacířská myšlenka, že sobectví nemusí být vždy špatné, pokud se nezvrhne do vyložené bezohlednosti.
A poselství? Nejspíš, že když něco opravdu chceme, měli bychom si za tím jít, bez ohledu na to, co o tom říká tradice, konvence a „co tomu řeknou lidi“. V posledních letech se tím opravdu snažím řídit. Vždycky tomu tak nebylo, a zpětně toho často lituju.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Pokud se něco nepokazí, měla by v nejbližších týdnech v Yoli vyjít moje nová fantasy kniha s názvem Hniloba v kořenech. Jedná se o standalone příběh pro young adult publikum, v němž se v prvním plánu řeší smrt či možná vražda, v těch dalších pak vliv minulosti na současnost nebo třeba rasismus.
A dobrou zprávu mám i pro čtenáře, kterým fantastika nic moc neříká a dávají přednost contemporary – těsně před dokončením mám další rukopis, tentokrát něco jako spin-off ze světa duologie Muffin a čaj.
Tereza Vodvářková
Ve vaší povídce Oheň tento nespoutaný živel pálí vzpomínky na tragické události dějin. Měly by podle vás některé hrůzy z minulosti zůstat opravdu zapomenuty nebo je důležité, abychom si je připomínali?
Myslím, že lidé by se určitě měli z minulosti poučit, ale jsem zastánce toho, že bychom měli žít hlavně přítomností. Navzdory tomu mi však přijde důležité znát alespoň okrajově minulost, protože nám to částečně pomáhá pochopit svět a dobu, ve kterém žijeme. Myslím, že mnohým hrůzám minulosti my, ti kteří jsme je nezažili, už plně neporozumíme, ale rozhodně to není důvod k tomu, aby něco z toho bylo zcela zapomenuto a vymazáno z dějin.
Myslíte si, že se najdou ať už v současnosti nebo minulosti věci, o nichž nevíme tak úplně pravdu a jsou úmyslně zkreslovány?
Určitě. Ať už záměrně či nezáměrně. Vnímání lidí je subjektivní a to často může zkreslovat informace ze zdrojů, které o minulosti máme. Navíc jak se říká „kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“, a tak podle mě v každé době existuje nějaká moc, která lidem překládá svůj více či méně správný výklad dějin. A když si ještě vezmeme dnešní dobu masmédií a množství informací okolo nás, ve kterých je často náročné se orientovat a hodnotit jejich objektivnost a pravdivost, myslím, že i mnoho informací dnešní doby může být zkresleno a nemusí to dát ani tolik práce. Tím rozhodně nechci působit paranoidně.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Určitě chci dál psát. Ráda bych znovu napsala povídku do další připravované antologie pod vedením Františka Kotlety (Leoše Kyši), vydala vlastní knihu, kterou jsem napsala, a pustila se do psaní další. Zároveň pokračuju v psaní do školního časopisu Povstalec N°2 a autorském čtení v rámci školy, což mě obojí opravdu baví.
Sára Vůchová
Virus je vyprávěním o tom, jak by mohla vypadat budoucnost, kdyby nám někdy roboti vyhlásili válku. Hrozí podle vás něco podobného v budoucnosti lidstva?
Mám k tomuhle takový podezřívavý postoj. Nejsem na sto procent přesvědčená, že k tomu jednou dojde, ale na druhou stranu, kdyby se tak stalo, nebyla bych překvapená. Lidstvo si podle mě v mnohých ohledech zahrává s ohněm a to riziko, že na to jednou dojede, tu prostě je. A bohužel se to ani zdaleka netýká jen technologie.
Chtěla byste si někdy vyzkoušet, jaké je to být mužem?
Rozhodně! Kdyby tu ta možnost byla, chtěla bych si to vyzkoušet. Nemám sice asi žádný chytrý nápad, co bych v tom případě chtěla dělat, a trochu se bojím, že v chlastání piva při sledování fotbalu bych moc neobstála. Ale za zkoušku to stojí, možná bych konečně pochopila, co je to offside.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Momentálně pracuji na dalších pár antologiích. Sama zatím čekám, co přesně z toho bude, ale zatím to vypadá, že s povídkami rozhodně nekončím. V létě mi pak u nakladatelství Yoli vyjde young adult fantasy s názvem Zlatá značí osud, což je moje románová prvotina. Pracovala jsem na ní několik let a snila o tom, že ji jednou dostanu na poličky knihkupectví, takže vidět, že se tenhle sen mění ve skutečnost, je super.
Martina Šourková
Ústřední roli ve vašem příběhu Železný muž hraje žárlivost. Jste vy osobně hodně žárlivá, nebo svým partnerům plně věříte?
To je hned na začátku otázka dost na tělo…
Ale myslím, že nejsem nijak extrémní případ. Jediný důvod k žárlivosti mi poskytuje naše útulkové kotě, které si od prvního dne nárokuje veškerou partnerovu pozornost a odmítá se o ni s kýmkoli dělit. Partner by však stejně tak mohl žárlit na moje přátele z řad psavců, se kterými jsem před lockdownem trávila dlouhé hodiny po kavárnách a nyní je trávím na online schůzkách.
Text se odehrává ve dvou časových rovinách. Od začátku jste měla v plánu ho vytvořit tímto způsobem nebo to tak nějak vyplynulo až po začátku psaní?
První pracovní verze má s povídkou v knize opravdu jen málo společného, ale to je jedině dobře. Nicméně zrovna nápad se dvěma časovými rovinami přišel poměrně brzy, protože zatímco jedna linie plyne spíš klidně, druhá mi dovolila si trochu vymýšlet a vnést do příběhu potřebnou akci.
Prozraďte nám, co chystáte v nejbližší době v rámci své spisovatelské kariéry, jaké máte plány a cíle? (Prostě se trochu zpropagujte)
Pracuji jako designér v herním studiu, takže mě psaní de facto živí. Co se týče mé vlastní tvorby, chci hlavně číst a aktivně psát i ve volném čase, i kdyby jen do šuplíku. Nápadů mám hodně a stále přicházejí další. Až se mi podaří dát dohromady větší množství textu (a beta čtenáři mi ho neomlátí o hlavu), zkusím ho nabídnout některému nakladatelství. Třeba to vyjde.
Knihu Legendy můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Epocha.
