Tedy míněno na klasiku detektivní, starou dobrou kriminálku. Půjdete-li dnes do jakéhokoli knihkupectví, zcela jistě v něm naleznete regál zaplněný detektivními romány. Tak jako se stále píší romantické, historické či sci-fi knihy, i obor krimi je, zdá se, nesmrtelný. I přes všechny výkyvy v prodejích, poplatné dnešní multimediální a zážitkové době, má dobrá detektivka stále místo na našich nočních stolcích.
Ovšem kriminálka pohledem dneška se trochu změnila. Což o to, stále platí těch několik pravidel pro psaní detektivky, tak jak se ustanovily v průběhu času. Stále se vyšetřuje (ještě aby ne!), stále je v nich přítomna strana dobra a strana zla. A výsledkem je potrestání zločince. V rámci tomu tak je i současném detektivním románu. Ale jen v rámci.
Dnešní detektivka se stále více podobá thrilleru. Nejčastěji v nich vystupují sérioví vrazi, kterým nestačí jedna mrtvola, ale nejlépe hned několik pěkně za sebou. Své oběti vraždí většinou značně krkolomně, bizarně, na nejnemožnějších místech a pokud možno za doprovodu potoků krve. Trpí kdejakou duševní poruchou a mají vztek na celý svět. Detektivové, kteří je nahání, jsou zhusta drsní chlapi, nezřídka vnitřně rozháraní, se spoustou osobních problémů, potácejí se mezi vyšetřováním a barem.
Ne, určitě nemám nic proti současné detektivce. Úspěšnost jejích autorů, jako je například Jo Nesbo, nebo nestor tohoto typu detektivky Thomas Harris, potvrzují, že čtenáři jejich knihy chtějí číst a jsou stejně oblíbení jako svého času Aghata Christie. Sám jsem několik knih Jo Nesba přečetl a zcela splnily má očekávání.
A přesto raději sáhnu po detektivní klasice, která daleko více naplňuje mé choutky na chvilky napětí v samotě ložnice. Její hrdinové většinou nijak nevybočují a vedou pohříchu obyčejný život (tedy kromě toho, že se tu a tam potkají s vraždou). Jistě i oni mají své „mouchy“, Poirot může být pro někoho protivný dandy, slečna Marplová příliš upovídaná stará paní, Sherlock Holmes příliš dokonalý a třeba takový kapitán Exner samolibý frajírek, neustále lovící, kromě pachatelů, i ženy. Ovšem na rozdíl od dnešních drsňáků jsou daleko více „polidštěni“ a daleko více se věnují tomu, čemu se věnovat mají, tedy vyšetřování zločinu. A vyšetřují ho trošku jinak než současní hrdinové detektivního románu, daleko méně akčně, zato více poctivě, většinou za pomoci důvtipu, který jim propůjčil jejich stvořitel, tedy autor.
V neposlední řadě pro mě „stará dobrá detektivka“ znamená i literární zážitek. Přijde mi, že ta současná kriminálka má svůj univerzální jazyk vyprávění, platný pro všechny. Já se však mnohem raději pokochám psaním Václava Erbena, který nešetří ani v tak vážné věci jako je detektivka humorem, vyprávěcím stylem Aghaty Christie, Sira Artura Conana Doyla, poctivým stylem Hany Proškové anebo literárním jazykem Evy Kačírkové, která tak své knihy tak trochu povýšila na umělecké dílo.
Takže ano, jsem staromilec. Kromě napětí chci dostat i svou „dávku“ literatury. A tak prolézám antikvariáty a hledám všechny ty polozapomenuté autory, nebo se raduji pokaždé, když mi někdo ze známých oznámí, že ruší knihovnu po babičce. Protože i detektivka je především literatura.
Autor článku: Petr Horký
