Přemysla Krejčíka můžete znát jako tvůrce básnických sbírek, fantastické povídkové sbírky Kybersex nebo účastníka zajímavého projektu, ve kterém šest spisovatelů společně napsalo detektivku Šest nevinných. Nyní přichází s velice originálním thrillerem o českém hip-hopu. Proč píše zrovna o tomto hudebním žánru? Která ze scén pochází z jeho vlastního života? Tyto a mnohé další otázky zodpověděl v našem rozhovoru. Úvodní foto: Lukáš Vavřečka
Nedávno ti vyšel thriller o českým hip-hopu s názvem Malej NY. Nakolik ses v něm nechal inspirovat vlastním životem?
Počítám, že tuhle otázku budu dostávat často. Ostatně, známí se mě na to už teď ptají pořád. Ale abych odpověděl: Inspirace je tam dost, zejména ty Dexterovy vzpomínkové pasáže na období mezi lety 2005-2008 – většina věcí, která se mu stane, se dělo mně, nebo lidem z tehdejší kapely, či nám všem tak nějak kolektivně. Je to samozřejmě hodně posunuté, ty postavy z románu nejsou opisem tehdejších známých, jsou spíš jejich upravenou kombinací. Nejlíp to asi vystihnu, když řeknu, že celý nápad tohle napsat přišel díky chuti nějak zaznamenat, co se kdysi dělo kolem kapely, nebo – když budu parafrázovat Dextera – popsat, „jak se taky dalo v krátkým období na začátku novýho tisíciletí dospívat“. Není to autobiografická próza, ale skutečných momentů je tam víc než dost, i když často v jiném kontextu, nebo nějak upravených, pro potřeby příběhu. Zásadně jiné je třeba to, že nikdo ze členů mojí kapely neumřel, Dexterova kapela taky nikdy nedotočila album, zatímco moje ano. Moje bývalá kapela se vlastně v románu objevuje jako ta, se kterou má Dexterova Skylla konflikt, což může být trochu matoucí – věci, co jsem zažil s lidmi z tehdejší Cosmic Crew jsem přisoudil fiktivní Skylle, ač Cosmic Crew se v románu objevuje. Ale jediný její v knize jmenovaný člen (MC Porno) je vymyšlený.
Prozraď mi, která z částí románu je třeba nejmíň uvěřitelná, a přitom vychází z tvých zážitků?
Těžko říct, na to asi budu uspokojivě umět odpovědět, až se někdo zeptá na konkrétní moment z knihy, nebo až mi řekne, že mu prostě nevěří. Možná mi hodně lidí nebude věřit, že jsem měl napůl domluvený společný song s Jarkem Nohavicou, což pak padlo a on po čase udělal song s Pio Squad. Možná někomu bude připadat přehnaná scéna s nákupním vozíkem, kdy jsem pod ním skončil uvězněný. Málem mě přejela tramvaj a všichni jsme z toho měli akorát srandu, i když mě po ráně kolejnice do hlavy bolela palice ještě pár hodin. U téhle scény jsem se snažil, aby byla té skutečné události co nejpodobnější… Ale jak říkám, nedokážu to odhadnout. Možná, že tyhle dvě pasáže jsou vcelku obyčejné a lidem bude těžko uvěřitelná připadat nějaká úplně jiná.
A proč jsi se vlastně rozhodl napsat thriller s hip hopovou tématikou?
Na to už jsem vlastně odpověděl, ačkoli těch důvodů bylo víc. Původně to ani neměl být thriller, nějak mi to vyplynulo brzy poté, co jsem začal psát, a pak jsem začal pracovat i s tou thrillerovou zápletkou. Ani ta hip hopová tématika mi původně vlastně nepřišla jako moc dobrý nápad. Říkal jsem si, že to nikoho nebude zajímat, ale na druhou stranu, je to autentické, prožil jsem to a měl jsem chuť ty roky nějak literárně zúročit. Až později mi došlo, že – jestli to tak můžu říct – v originalitě toho tématu nemusí být slabina, ale výhoda. Hip hopovou subkulturu, jaká byla a už nejspíš není, si lidi ještě živě pamatují a snad si ji budou chtít připomenout, nebo se na ni konečně podívat i jinak, než jak ji dříve vnímali jen zvenku.
Oblíkal jsi se dříve stejně stylově jako postavy tvé knihy?
Totálně. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, přidal se do naší kapely o pár let starší kluk, který se choval mnohem dospěleji než já a trochu jsem ho měl za vzor. Tu posedlost oblečením jsem převzal od něj, včetně toho, že jsem si držel své barvy. Vždycky říkal: „Musíš reprezentovat,“ což vzbuzovalo nějakou hrdost k tomu, že jsme byli zkrátka trochu jiní, než většina vrstevníků. V tom oblečení jsem byl vcelku pozér, to přiznávám. Patřilo to k době a subkultuře, alespoň u mnoha z nás.
Malej NY by se mohl stát takřka průvodcem po české scéně tohoto žánru. Musel sis před psaním velkou část informací zjišťovat nebo jsi to měl všechno v hlavě?
Většinu v hlavě. Dohledával jsem si jen songy, které jsem chtěl citovat a zmínit, abych si ověřil, jestli náhodou nevyšly až po roce, než v jakém se odehrává daná pasáž. Taky jsem se trochu orientoval podle seznamu koncertů mojí bývalé kapely, abych si vzpomenul na města a kluby, kde jsme tenkrát hráli a mohl je trochu realisticky popsat. Ale i tak je tam několik míst fiktivních, třeba teplický klub U-Bahn.
Dostal jsi už zpětnou vazbu od některého z raperů jmenovaných v knize?
Zatím ne. Uvidíme, jestli si to někdo z nich přečte. A snad si to nikdo nevezme špatně a nedostanu po hubě.
Trošku jsi mě překvapil tím, jak negativně jsi popsal punkery. Musím přiznat, že jsem se určitou dobu pohyboval na punkové scéně a žádné nepřátelství s hiphopery jsem nezažil…
Tady je potřeba rozlišovat mezi punkery a punkery. Jestli to byli ti „normální“, nebo taková ta vychlastaná rádoby-punk hovada (čímž nechci říct, že každý punker, co rád kalí, je vychlastané hovado). Ono to bylo asi ze strany hiphoperů někdy dost jednosměrné. Dost jich nesnášelo punkery, protože punkeři z nich prostě měli srandu. Přesto jsem jako pubertální hiphoper zažil i nějakou tu nepříjemnost, kterou jsem nevyprovokoval. Naštěstí to nikdy nezašlo daleko. Ale když se nad tím zamyslíš, ten konflikt s punkery v knize stejně začne ta Dexterova parta. Nejdřív je provokují, pak je napadnou a když punkeři přijdou vymlátit klub, jde jen o odvetu. Uvědomuju si, že pankáče v Malým NY neukazuju v nejlepším světle. Částečně z toho důvodu jsem zařadil i kapitolu, kdy se Dexter s jinou partou punkerů ožere a domlouvá společný song. A najednou zjišťuje, že jsou vlastně dost v pohodě. Vlastní zkušeností padnou jeho předsudky. Není ani náhoda, že Dexterova přezdívka je podle Dextera Hollanda z The Offspring.
Jedna z hlavních postav Dexter je velkým fanouškem Marpa. Uznáváš tohoto rapera a dnes už i muzikanta? Libí se ti nový styl hudby jeho Troublegangu?
Uznávám a žasnu, kam to dotáhl. V tom v Čechách vážně nemá konkurenci. Sám se za jeho fanouška nepovažuju, ale občas si něco od něj, nebo od Troublegangu, pustím. Je to profesionální a má to koule, líbí se mi to. Ale je fakt, že když už, tak si spíš pouštím starší věci, možná z jakési nostalgie. Pořád mě baví album Rapstar – když bylo nové, chodil jsem na Marpovy koncerty, takže mi to vždycky připomene tu šílenou energii, co do toho už tenkrát dával.
Zaznamenal jsi comeback skupiny Chaozz, případně co jsi na něj říkal?
Zaznamenal, ale na žádný z koncertů jsem nešel, ačkoli jsem chtěl, jen mi to zrovna vždycky nějak nevycházelo časově. Co se na to dá říct… Muselo být fajn je slyšet naživo.
Vedle románů píšeš poměrně hodně i poezii. Co je pro tebe lehčí a co zábavnější?
To se nedá moc srovnávat. Obojí je sice psaní, ale hodně jiné. Psát román pro mě znamená neustále myslet na příběh, být připraven, že kdykoli může přijít nápad, co si musím na pozdější dobu zaznamenat (to je sice i u básní podobné, ale vlastně jen částečně). Alespoň v hlavě žít v tom světě a neustále kalkulovat, co se kdy a jak stane, jaká akce k čemu povede, trávit psaním, upravováním, škrtáním, dopisováním a přepisováním celé dny a hodiny. Napsat báseň zabere méně času. Ale zase musí přijít inspirativní moment. Je mnohem komplikovanější se uměle naladit a jít inspiraci někam hledat, ačkoli to jde taky. Ale nemyslím si, že by tím ty básně nějak trpěly. Nicméně jak jsou ty básně rychleji hotové, vznikne jich velké množství, které nestojí za nic a po čase je musím hodně třídit. Slabší pasáže z románu se (alespoň doufám) při procesu tvorby tak nějak vytřídí, aniž bych kvůli tomu musel hodit do koše celý text.
Dočetl jsem se, že chystáš i druhý hip hopový thriller. Bude vycházet ze stejného prostředí nebo se bude nějak zásadně lišit? Můžeš o něm alespoň něco málo prozradit?
Lišit se bude především v tom, že neklade tak vysoký důraz na popis subkultury. Ta bude v tom příštím románu spíš vedlejší. Vypravěčem je sice zase kluk, který má hip hopovou kapelu, ale dost jinou, než jaká je ta Dexterova. Můžu prozradit, že v tom příštím románu – měl by vyjít na jaře 2021 – se víc zaměřuji na psychologii postav a ten román bude o poznání temnější než Malej NY. Je hlavně o manipulaci a psychické tyranii, které se vypravěč neumí postavit. Nakonec ji řeší dost radikálně, což předesílám už na začátku románu. Během textu se pak díky retrospektivnímu vyprávění vysvětluje, co k tomu radikálnímu řešení vedlo a jak vlastně proběhlo, koho se týkalo a tak dál… Na Malej NY tahle kniha naváže jen nepatrně – mihne se v ní Dexter a trochu tam naznačuji, co dělá po skončení příběhu Malýho NY.
Křest knihy proběhne v Pardubicích již zítra
https://www.facebook.com/events/433293120615094/
