Rozhovor s Lucií Lukačovičovou, autorkou knihy Poslední bůh

70635444 2403364226588466 9175801043508789248 o
Zatím poslední román Lucie Lukačovičové s názvem Poslední bůh si najde příznivce mezi fanoušky fantasy, steampunku i třeba cestovali. Odehrává se totiž v exotické Indii a nabízí opravdu netradiční příběh plný mýtů, ale i historických postav. Mě osobně kniha opravdu zaujala, proto jsem se rozhodl vyzpovídat její autorku.
Úvodní foto: Facebook Lucie Lukačovičové, foto z akce Nucleart Summer Jam 2019

 

V letošním roce ti vyšla kniha Poslední bůh, jejíž děj se odehrává v Indii. Věnovala jsi před samotným psaním hodně času sbírání informací nebo mýtů z této země? Případně pomáhala ti část tvojí rodiny, která v Indii pracuje?

Indické eposy Rámájana a Mahábhárata obsahují snad všechno: lásku, zradu, magii, intriky, bitvy! Zhltla jsem je ještě na studiích, ostatně studovala jsem kulturní antropologii. Další shromažďování informací se táhlo léta, ještě dlouho předtím, než jsem vůbec tušila, že Posledního boha budu psát. Opakovaný pobyt v Indii mi umožnil nahlédnout, jak vlastně subkontinent doopravdy vypadá, jak se liší Indie mystická, Indie hippie, Indie byznysu a různé její další tváře.

Za podporu jsem vděčná své zcestovalé a sečtělé mamince, jejíž vztah k Indii začal tím, že tam jako studentka jela stopem a vzpomínky pak sepsala v autobiografickém románu Putování za dalekým snem. A také sestře Petře, která je sama schopná autorka (vyšel jí např. román Sbírka ctností) a při kontrolním čtení má nemilosrdný ostříží zrak.

Jaké jsou zatím ohlasy na samotný román? Přece jen se pro české čtenáře jedná o docela exotickou zemi. V příběhu se navíc objevuje poměrně hodně cizích slov a názvů.

Recenze jsou většinou pozitivní, jen s jednou stížností, že tam bylo „moc Indie“. Ale kniha se očividně líbila různým lidem nejrůznějšího zaměření – a zaujala i čtenáře, u kterých bych to vážně nečekala. Asi nejnetradičnější recenzi vystřihla Maya Allayí z Knižní díry. To jsem jen zírala.

Dávala jsi ho přečíst i nějakým rozeným Indům? Co na něj případně říkali?

Román existuje jen v češtině, takže ne. Ale časem – kdo ví? V Indii se mi zatím podařilo vydat sci-fi povídku v jednom z lokálních jazyků, v kannadštině.

Jednou z hlavních postav je hrabě Sangatte. Ten není tělesně zrovna dokonalý, protože má hodně křivá záda. Vlastně jsem si ho celou dobu představoval jako slavného Hrbáče. Oproti tomu jeho manželka elfka musí být z popisu překrásná. Proč ses rozhodla zvolit pro ústřední postavy zrovna tuto kombinaci?

Ti dva jsou kontrastní skoro ve všem. Zároveň mi vizuální detaily pomáhají dokreslit postoje postav. Vzhledem k tomu, jak nevlídně se v 19. století pohlíželo na fyzický hendikep, tak si Sangatte bere elfku mimo jiné proto, že ví, jak by běžná Angličanka po jeho boku trpěla. Eliantě je to jedno, je zvyklá na úplně jiný kalibr nestvůrnosti. Její vlastní vzhled není stabilní: je závislý na jejím momentálním sebevědomí a moci, zároveň neustále šálí zrak toho, kdo se dívá. Nechává lidi kolem, aby ji chvíli viděli jako Indku, jindy jako Evropanku; takže je snadné ji považovat za krásnou.

big posledni buh ztK 412842 1

Velice se mi líbilo propojení dobrodružného příběhu s mytologií. Měla jsi od začátku promyšlené, které bájné postavy a příběhy do něj vložíš, nebo jsi je přidávala i později?

Některé postavy přibývaly během psaní (jako třeba nága voyeur). U jiných jsem věděla, že je v knize prostě chci. Opičí král Angada je obrazem Hanumána, oblíbeného ochranitelského božstva. Opičák Hanumán je totiž přesně ten typ, který dokáže recitovat posvátné texty, dát dobrou radu (kterou okolí ke své škodě zhusta ignoruje), a když dojde na nejhorší, vyřítit se do boje, mlátit démony palicí a řvát: „Zlámu kosti svých nepřátel!

Jako dalšího jsem určitě chtěla popsat okřídleného garudu nad zasněženými horskými svahy. Jen mi táhlo hlavou, jak to udělám, aby si čtenář jako první neřekl: „Ty kráso, přilétají orli!“ 😀

Psala jsi některé pasáže i přímo na místě činu, když jsi byla na návštěvě u svých příbuzných? Za jakých podmínek se ti vlastně nejlépe píše?

Popis Grand Trunk Road nebo podivného opuštěného města v džungli jsou výsledkem toho, co jsem měla přímo před očima.

Jinak ale dokážu psát skoro kdykoli a kdekoli, velmi ráda poslouchám na pozadí instrumentální hudbu, třeba Two Steps From Hell. Ale v případě „Posledního boha“ přiznávám, že došlo i na soundtracky k filmům z bollywoodské produkce, například Sarkar Raj.

Čím je pro tebe Indie přitažlivá a jaká jsou naopak její negativa?

Indie je rozlehlá a složitá. To mě na ní přitahuje. Tvoří ji mozaika etnik, náboženství, jazyků a kultur. Je plná nejmodernějších technologií i starých pověr. Prorůstají ji vlákna dávné historie, která sahá do současnosti. Extrémní bohatství v ní sousedí s extrémní chudobou. Ze všech těch protikladů zároveň povstává i její odvrácená tvář: korupce, předsudky a zaostalost.

Vrátíš se do tohoto cizokrajného prostředí i v některém ze svých budoucích děl?

Jestli bude mít Poslední bůh úspěch, tak rozhodně ano. Jinak pro ty, které román zaujal, tak mu předchází indická povídka Čestné slovo v antologii Mrtvý v parovodu, 2012. Na knihu pak navazuje příběh Čestný dluh (antologie Legendy: Prokleté knihovny, 2013, nicméně ten se odehrává v Anglii).

Pokud se někomu žánr a styl „Posledního boha“ líbil a chce zkusit příbuzný aetherpunk, čili steampunk s podivnými vynálezy poháněnými místo páry aetherem, jsou tady zatím tři moje povídky: Dům ocelových jehel (v antologii Žena se lvem, 2016 ), velmi volně navazují Skály krvavých zubů (Pevnost 06/2018) a Zrcadlo němého křiku (Pevnost 08/2019). Šťastnou cestu do alternativního 19. století a dobře se bavte!

Sdílej tento článek na Facebooku

Author: redakce

1 thought on “Rozhovor s Lucií Lukačovičovou, autorkou knihy Poslední bůh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *