Kvalitních hororových autorů u nás není příliš mnoho. Přestože se tento žánr v poslední době snaží dostat do popředí i v naší malé zemičce, stále se jedná o hodně okrajovou záležitost. Jednou z nejzajímavějších je rozhodně Kristina Haidingerová, která přispěla do řady antologií a na svém kontě má i sérii Violeti, která vás bude strašit během bezesných nocí. Rozhodně se jedná o zajímavou osobnost, která stála za vyzpovídání.
V letošním roce ti vyšlo volné pokračování série Violeti s názvem Děti Raumy. Řekni čtenářům, kteří tento počin neznají, kdo vlastně jsou ti Violeti?
Jak jen odpovědět, abych příliš nespojlovala… Jsou to tvorové, kteří dokážou imitovat lidské bytosti – ale pouze pokud se živí jejich krví a masem. Každý z Violetů vznikl z člověka, povětšinou zavražděného. Ti, kteří nebyli pohřbeni, si do svého nového bytí odnáší pár nejsilnějších psychických a povahových vlastnosti, ti, kteří pohřbeni byli, pak už žádné.
Fanoušci je často přirovnávají k upírům, což poměrně důrazně odmítáš. Ale opravdu nebyla na začátku inspirace těmito nočními tvory?
Myslím, že jsem se jen zmínila v nějakém rozhovoru, že toto pojmenování neupřednostňuji, protože pod pojmem upír si dnes můžeme představit kde co, jen ne horrorovou postavu. Čtenářky, které by od mé knihy očekávaly upíry v dnešním romantickém slova smyslu, by byly zklamané, čtenáři by se zase už jen při zmínění slova upír knize vyhnuli obloukem. Obzvlášť, pokud je autorkou žena. Je smutné, že stále ještě žijeme v době takových předsudků, ale nedá se proti tomu prakticky nic dělat. Ta inspirace tu samozřejmě byla, prvního Draculu – byl to ten z roku 1979 – jsem viděla jako mrně, ale hodně mě inspiroval taky film Návrat žijící smrti, dodnes si pamatuju, jak jsme ho sledovali na prvním videu, s šíleným rychlodabigem. Ten příběh mě tehdy hodně zasáhl. V dnešní době jsou lidé zvyklí dehonestovat mrtvé, bagatelizovat smrt a umírání – upíři se rodí mávnutím kouzelného proutku a zombie jsou jen ty hnusné mrtvoly beze jména, bez příbuzných, bez minulosti, do kterých se dobře střílí. Příběhy o Violetech jsou reakcí na tenhle v mých očích nezdravý trend.
Zatímco první díl se odehrával zejména v historických kulisách, druhý se z velké části přesouvá do přítomnosti. Které prostředí ti více vyhovovalo a kam podle tebe lépe pasovali samotní Violeti?
Asi do té minulosti, tam byli lépe kontrolovatelní. V současném světě se všemi těmi možnostmi se mi málem vymkli z ruky.
Na začátku každé kapitoly je úryvek z textu některé z metalových kapel. Ty osobně máš metalovou hudbu ráda. Posloucháš ji i při psaní nebo na to musíš mít klid?
Poslouchám i klasickou hudbu nebo třeba filmové soundtracky, ale nejvíc inspirace jsem načerpala z textů kapel. Při poslechu hudby jsem vymýšlela scény – promítala jsem si je před očima a hudba fungovala jako soundtrack. Někdy jsem poslouchala i přímo při psaní, ale ne příliš často. Během psaní byla nejdůležitější samota, protože jsem dost často chodila po místnostech a mluvila hlasy postav, ve kterých jsem zrovna byla, předříkávala si rozhovory, a tak podobně.
Obě knihy sis sama ilustrovala. Nutno podotknout, že se jedná o opravdu působivé kresby. Vznikají v tvé hlavě během psaní nebo je doplňuješ až na samotném konci?
Vznikají paralelně k textu, vyvíjí se společně s příběhem a postavami.
Jako autor obálky je ovšem uveden Michal Březina. Proč sis ji nevytvořila sama?
Tvorba obálky není snadná záležitost. Zvládám to u antologií edice HorrorCon, ale tam zase nepřispívám vícero ilustracemi, nejsem autorkou většiny textu – dá se to zvládat. Navíc, pokud je kniha kompletně dílem jen jediné osoby, může být příliš subjektivní, je zajímavější, když se do projektu promítne fantazie dalších lidí. Michal má perfektní „tvůrčí intuici“, takže byla radost s ním spolupracovat.
Celkově jsi autorkou především hororové tvorby. Od útlých let tě fascinoval tento žánr? Kde se to v osobě něžného pohlaví vezme, že se rozhodne psát knihy plné krve a mrtvol?
Nemyslím si, že záliba v temných příbězích jakkoli závisí na pohlaví, ale bohužel mě nepřekvapuje, že předsudky tohoto typu bují i dnes – ale o tom jsem psala výše. Osobně si myslím, že ženské dokážou být mnohem větší bestie než většina chlapů 😀 Pravdou je, že od malička jsem byla trochu jiná: hrála jsem fotbal a rvala se se spolužáky, neustále něco psala a naslouchala příběhům druhých. Pro holky jsem byla introvertní podivín, dalo by se říci. A už jsem též psala výše, co mě na žánru přitahovalo. Kolem desátého roku jsem začala psát první vlastní horrory. Když se na ně dívám zpětně, byly už docela brutální a zaobíraly se strachem, nejistotou a utrpením. Hlavně ilustrace jsou v nich docela… barvité. Tehdy měly dost velký úspěch u spolužáků.
Přispěla si svými povídkami do řady antologií. Která z nich je podle tvého názoru nejzajímavější?
Přiznám se, že nemám žádnou favoritku. Úplně každá je něčím speciální. Každá z těch HorrorConích má jiné téma – v Může se to stát i vám mám povídku, v knize Ve špatný čas na špatném místě i ilustraci, obě jsem editovala, Sto horrorů ve sto slovech je zase složená z drabblí a zkoumá umění vytvořit atmosféru pár větami, Poslední polibek je hodně erotický a mám tam asi nejzvrhlejší publikovaný text, povídky do Sešívanců jsou psané v tandemu, Žena s drakem je vázaná fantasy kniha, kam jsem nakonec dokázala propašovat horror… Prostě – každou tu knihu mám ráda.
Na svém kontě máš i erotický thriller Richardovy živé hračky, který byl dokonce představený na několika erotických festivalech. Jak se tvé okolí či rodina dívala na tento počin? Setkala jsi se někdy i s vyloženě negativní reakcí na některou z knih?
Když píšete knihy jen pro úzce zaměřené čtenářstvo, musíte počítat s tím, že ti ostatní vás chválit nebudou. Většina mé rodiny je navíc překvapivě puritánská, takže ano, ta reakce na Richarda a na moji účast na festivalech nebyla dobrá, ale jelikož jsem stále samotář a introvert, zase tak moc se nezměnilo. Špatné hodnocení nebo špatnou recenzi má za sebou snad každý autor, to k publikování prostě patří. Dobrá záporná recenze navíc autora většinou posune dál než kdejaká kladná. Horší je to s odsudky bez vysvětlení, případně s komentáři mimo mísu, kde máte pocit, že dotyčný knihu nečetl, případně soudí spíše podle jména nebo pohlaví autora.
Za asi nejstřelenější bych považovala nedávné označení pět let starého románu Ti nepohřbení jako paranormální romanci. Jistě, nějaké náznaky vztahových linek tam najít lze, ale pokud bych to brala takto, pak mohu drtivou většinu knih, co jsem kdy četla, považovat prostě za „romanci“.
Chystáš se v budoucnu proniknout i do jiných žánrů nebo zůstaneš u hororů?
Mojí poslední a dosud nepublikovanou věcí je vcelku barvitá povídka žánru bizarre s názvem Stereogram. Jaký bude její osud, to je ve hvězdách. Každopádně žádnou další povídku ani román už nechystám.
