Magdalena Platzová – Při sepisování zážitků z Národní třídy mi běhal mráz po zádech

platzova foto 2018
Magdalena Platzová patří mezi lidi, kteří na vlastní kůži zažili dnes památný střet demonstrantů s mocí dne 17. listopadu 1989, který v podstatě odstartoval sametovou revoluci. Po 30 letech se k těmto událostem vrátila v knize Máme holý ruce, která je napsaná deníkovou formou. V našem rozhovoru nám prozradila, jaké měla pocity při psaní o tehdejších krušných chvilkách a jestli odpustila samotným viníkům masakru na Národní.

 

Proč jste s vydáním knihy, která popisuje vaše prožitky z roku 1989, přišla až po dlouhých třiceti let od tehdejších událostí?

Byla jsem vyzvána paní redaktorkou z Albatrosu, abych napsala knihu o roce 1989. Bez té výzvy by mne to asi ani nenapadlo. Na druhou stranu, když už byl ten nápad na světě, došlo mi, že vrátit se k té době je právě teď velice důležité. V naší zemi dorůstají generace, pro které je sametová revoluce při nejlepším nějakým mýtem – pokud o ní vůbec něco vědí. Přitom je to poměrně nedávná minulost, která výrazným způsobem ovlivňuje současnou situaci v naší zemi. Ta nevědomost je samozřejmě pro jednu část politiků velmi pohodlná. Mohou například lidem namlouvat, že za socialismu to bylo v Československu lepší než dnes, a že Havel a disidenti všechno pokazili…. Mohou si vymýšlet cokoli, stavět historii na hlavu. A právě proti tomu je třeba důrazně vystupovat, psát, mluvit, vysvětlovat, nechat mladé lidi pocítit, jaké to doopravdy bylo žít v totalitní zemi. Jaká to byla beznaděj. A těm starším, kteří na to možná zapomněli, to připomenout. 

 

Komu byste ji doporučila? Přijde mi, že z velké části může být díky velice čtivé formě určena především dnešní mladé generaci.

Kniha je určena mladým lidem, tak od čtrnácti, patnácti let nahoru. Psala jsem ji pro ně. Starší lidé si v ní samozřejmě také leccos najdou, ale styl a jazyk je mířen na mladé. Chtěla jsem, aby co nejvíc na vlastní kůži pocítili to, co jsme tehdy, před třiceti lety, cítili my. V roce 1989 mi bylo sedmnáct let, psala jsem si deníky. Místy jsem je použila. Myslím, že to knize dodalo autenticitu, je to opravdu hlas sedmnáctileté dívky, která to všechno vypráví. Ale události, jejich posloupnost, to všechno jsem si musela nastudovat, to samozřejmě v denících nebylo. Také jsem si vymyslela, nebo domyslela jistou milostnou zápletku, dopsala jsem některé postavy.  

 

Myslíte si, že současná mládež dokáže pochopit poměry, které u nás panovaly za komunistů?

Myslím, že právě díky mojí knize by je do jisté míry pochopit mohla.

 

Samotné vyprávění je poměrně krátké. Od začátku jste chtěla popsat dané události především stručně a jasně? (A proč)

To je dané právě tím, že je to kniha pro mladé. Pochybuju, že by učetli nějaké dlouhé úvahy a vysvětlování, musí to pěkně odsejpat.

Co na knihu říkala Vaše maminka, rovněž spisovatelka Eda Kriseová? Byla ráda, že jste se po letech vrátila k tomuto tématu?

Myslím, že byla ráda, že jsem tu knihu napsala. Je to návrat k období, které bylo i pro ni velmi intenzivní. A navíc tam o ní píšu samé pěkné věci. 

 

Nejemotivnějšími okamžikem je samozřejmě vzpomínka na 17. listopad. Co jste cítila při jejím sepisování?

Musím říct, že mi běhal mráz po zádech. Pamatovala jsem si z té Národní třídy jen takový rozmazaný obraz a strach. Takže jsem si musela dohledat, co se vlastně tehdy přesně stalo a pak se mi teprve začaly vynořovat ostřejší vzpomínky. Víte, myslím, že jsem z té Národní opravdu měla nějaké trauma, a že jsem to vytěsnila. Dodnes, když se ocitnu v nějakém davu, chce se mi brečet. Vím, že to, co se tehdy stalo, není nic v porovnání s brutalitou, jaká třeba panovala při demonstracích v Číně, nebo nedávno v Hongkongu nebo teď v Iránu a jinde. Ale my jsme nevěděli, kam až ti policajti zajdou, hrozilo nám, že se ušlapeme. Měli jsme strach o život. 

 

Někteří pamětníci si i po letech stěžují, že tehdejší viníci, ale i další zločiny nebyly vůbec potrestány. Dokázala jste jim po 30 letech odpustit?

To je hrozně složitá otázka. Je třeba si uvědomit, že sametová revoluce byla sametová právě proto, že probíhala v duchu národního smíření. To bylo součástí Havlovy výzvy: otevřená náruč. Pojďme si vše odpustit a začít znovu. Ono ani nešlo hned hledat viníky, protože v KSČ byla velká část populace a šlo o to nezastrašit ji, ale naopak přizvat ke společnému dílu. To byla myslím Havlova pozice. Ale je také nutno říct, že Havel měl od počátku devadesátých let velmi malý politický vliv, A že lidé, kteří tu skutečně vládli, především pánové Klaus a Zeman, evidentně neměli zájem na tom nějak odsuzovat nebo zásadně demontovat komunistickou minulost. Tehdy to nebylo tak jasné, lidé byli zmateni, netušili, která bije. Ale tihle pánové měli jasno v tom, kam chtějí tuhle zemi dostat.  Až teď v posledních letech se to jasně ukazuje.  

big mame holy ruce FgE 420598

Kdybyste dnes potkala některého ze zasahujících z Národní třídy, co byste mu řekla?

No, asi bych se ho zeptala, jak se celých těch třicet let měl. Docela by mne to zajímalo.

Jednou z největších osobností roku 1989 byl samozřejmě Václav Havel. Ostatně ani v samotném deníku jste na něj nezapomněla. Postupem času si ovšem získal i řadu odpůrců a kritiků. Vzpomínáte na něj stále s obdivem?

Ano, jistě. Byl to jeden z mála mezinárodně významných lidí, které naše země zrodila. Výjimečný člověk. Musíme na něj být hrdí. Kritika je jedna věc, stahování do bláta druhá. Myslím, že každý plivanec, který člověk vypustí, nakonec vždy přistane na jeho vlastní hlavě. A to je škoda. Když nebudeme uznávat svoje vlastní hrdiny, co nám – jako národu – zbývá?

Vrátíte se ještě někdy k tomuto tématu nebo jste jej touto knihou vyčerpala?

Pokud se k tomu vrátím, tak na jiné úrovni. Třeba v nějaké eseji nebo článku. Je z té doby spousta věcí, které bych si chtěla prostudovat – mimo jiné právě texty Václava Havla. Ale román na téma sametové revoluce už psát nebudu, to vím jistě. 

Sdílej tento článek na Facebooku

Author: redakce

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *