Nikdy se nepřestala usmívat je první knihou nakladatelství Golden Dog. Napsal ji sám jeho majitel Martin Štefko a po letech se dočkala krásného druhého vydání.
Původně tento román vyšel v roce 2015 v hodně omezeném nákladu. Vzhledem k jeho kvalitám je určitě dobře, že se nyní opět vrací, aby si našel další čtenáře. Kniha má nový formát, novou obálku, nové korektury, drobné úpravy textu a také vnitřní ilustrace. Co jí však zůstává je úžasný příběh, který vás určitě překvapí.
Seznámíte se v něm s uznávaným soudním psychiatrem Robertem Jenkinsem a Alexandrou. To by byla vlastně docela obyčejná žena, kdyby na svém kontě neměla 168 vražd. Znalec mysli se rozhodne proniknout pod její tvrdou slupku a vypátrat příčiny, proč tohle monstrum s neustálým úsměvem na rtech tolikrát zabíjelo. Nečekaná zjištění ovšem totálně převrátí všechno, co si doposud myslel.
Nikdy se nepřestala usmívat je jednou z prvních knih Martina Štefka. Zároveň však rozhodně patří mezi ty nejzajímavější. Autor se v ní pouští do zkoumání lidských zvráceností a servíruje poměrně drsnou podívanou. Ostatně jak jsme i z pozdějších děl u něj zvyklí.
V jednotlivých kapitolách se dočkáte nejen konzultací vražedkyně s psychiatrem, ale i popisů někdy promyšlených, jindy naopak impulzivních vražd. Celé to přitom začíná popravou samotné pachatelky, takže její konec už je vám od začátku jasný. Postupně však budete zjišťovat okolnosti okolo samotných mordů a budete šokováni tím, co se dozvíte.
Celá zápletka je opravdu promyšlená a nenachází se v ní žádná velká hluchá místa. Líčení zločinů působí dostatečně realisticky a nabízí strhující okamžiky. Oproti tomu výslechy vražedkyně jsou zpočátku o něco pomalejší, ale postupně začnou nabírat na obrátkách. Jsou ovšem rovněž velice živé a čtenář má často pocit, jako by u nich byl přímo s jejich aktéry.
Děj je postaven okolo dvou ústředních postav. Většina ostatních je tu spíše do počtu nebo jako křoví. Především charakter Roberta Jenkinse je pro mě zajímavě rozvinut a nabízí pohled na cílevědomého muže, který se touží propátrat až k pravdě po motivech vražedkyně. Zároveň sledujete jeho vnitřní boj s tím, jak se jí snaží nenávidět, ale někdy si přesto získává jeho lítost i další emoce.
Samotná pachatelka činů pak působí po většinu vyprávění poměrně chladně, a tak nějak neutrálně. Je smířená se svým osudem a chystá se na vlastní popravu. Co jiného jí také zbývá že? Dokáže se zkušený psychiatr přesto dostat přes její emoční bariéru? No uvidíte.
Kniha má novou obálku a velice pěkné, jednoduché (v dobrém slova smyslu) ilustrace. Celkově se dočkala důstojného inovovaného vzhledu, kterým rozhodně svému předchozímu vydání nedělá žádnou ostudu.
Už z tohoto staršího titulu Martina Štefka je poznat, že tvůrce prostě má nějaký ten spisovatelský um ve svých buňkách. Srozumitelný jazyk, dostatečně napínavá zápletka i nečekané zvraty vás budou bavit a na konci čtení budete knihu odkládat s pocitem smutku. To už je konec? Já chci ještě.
PS: Postava psychiatra Roberta Jenkinse se objevila i v jeho dalším díle Mrtvé ženy, takže jestli jste ho nečetli, určitě se do něj pusťte. Za sebe ho musím rozhodně doporučit, protože se podle mého skromného názoru jedná o jeden z nejlepších českých thrillerů minulého roku.
